Motto: Geniální školák srovnal výhody a nevýhody života. A spáchal sebevraždu.

Případ chladnokrevně vypočítané sebevraždy jako vystřižený z úspěšného románu Juliana Barnese Vědomí konce, za který britský spisovatel loni získal hodnotnou Man Bookerovu cenu, řešili v minulých dnech vyšetřovatelé v západním Londýně. V tamní čtvrti Ealing si vzal život 15letý, výjimečně nadaný školák poté, co exaktně srovnal s nevýhodami života výhody. Informoval o tom v pátek deník Independent. Státní koroner John Burton prohlásil, že může v případě smrti školáka konstatovat pouze, že spáchal sebevraždu. "Bral to zcela stoicky, nebál se smrti. Spočítal si a rozhodl, že život není dobrý. Matematické výpočty to podle něj nevyvratitelně dokazovaly".

Ať už bude číst tyto mé řádky kdokoliv, zachovejme si, prosím čistou mysl, přistupujme k závažným, natožpak životním rozhodnutím rovněž závažně.

Napsal jsem ve svém životě již mnoho článků o smrti, vydal dokonce knihu Co víme o smrti (nakl. Epocha, 2009), splynul jsem s celonárodním pojetím veliké hrdinské oběti Jana Palacha z ledna 1969 a jeho následovníků Jana Zajíce, Evžena Plocka i Poláka Ryczarda Siwiece, po němž máme v Praze na Žižkově pojmenovanou ulici.

Ale nad každou další sebevraždou jsem se vždy dlouho zamýšlel. Muselo k tomu dojít? Byly ty pohnutky tak silné, nezvratitelné, bezvýchodné? Radil se onen životní ztroskotanec (neznám jiný výraz) s někým blízkým? Kde hledal oporu pro své rozhodnutí? Bylo to zkratkovité chování anebo dlouhodobé úvahy?

Našemu velkému státníku T. G. Masarykovi nebylo ještě deset let, když poprvé přemýšlel o sebevraždě. Ne, že by ji chtěl sám spáchat. Ale když se dozvěděl, že na brance do konírny se oběsil jeden pacholek. Místo hrůzy potom zdaleka obcházel. Sebevraždou se zabýval ve své Otázce sociální. Přiznal, že k jejímu pochopení nestačí zákon boje o život, v němž slabší zákonitě podléhá silnějšímu. Jsou ti, kteří volí smrt, skutečně vždycky slabší? A v čem je síla těch, kteří si za stejných poměrů a v stejném boji na život nesáhli?

Sebevražda byla a zůstane vždy něco hrozného, něco černě nepřirozeného, nemožného, co mozek kalí a duši tísní a zatemňuje – říká nám tento politický myslitel. O své názory se přel s F. X. Šaldou. Nešlo mu o individuální případy, ale o hromadný jev oné doby.

Sebevražda se vyvinula nejen s rostoucím výskytem psychóz, ale také v civilizované společnosti s nadbytkem blahobytu a narůstajícími rozdíly mezi chudými a bohatými. Žádný stát, žádná společnost, by neměla tyto objektivní skutečnosti přecházet mlčením. Nelze zveřejňovat statistiky o tom, jak sebevražednost narůstá, aniž bychom k tomu neměli vysvětlení, žádoucí analýzy.

Cožpak lze takovou zprávu, jíž uvádím jako motto svého článku, ponechat samu o sobě? Moc mne zajímá, co k tomu říká britská veřejnost, ale k narůstající sebevražednosti u nás bych rovněž rád slyšel stanovisko kompetentních míst.