V minulém týdnu mě vytrvale otravovaly operátorky nějakého zdravotního institutu s průzkumem a první otázka většinou byla, zda piji kávu. Několikrát jsem je poslal někam, protože opravdu volaly nevhod, jednou mě dokonce zastihly právě tam, kam jsem je při posledním volání v duchu poslal, ale o víkendu v euforii z olympijského zlata jsem zjihl a vyslechl si vše. Připadalo mi, jako by ona žena testovala, zda bych náhodou nebyl vhodným tatínkem jejích dětí: cukrovka – nic, antibiotika jsem nejedl, už ani nepamatuji, klouby slouží, nekuřák … no, nabídky se nejspíš nedočkám, to spíše zprávy o výhře, kterou asi s díky přenechám někomu, kdo neměl takové štěstí jako já.

Píšu ale kvůli té jedné otázce, která mi zapadla do dalšího deště informací onoho dne. … Nad nekouřením ona dáma přímo zajásala a za chvíli vidím v aktualitách, že je petice na zmírnění protikuřáckého zákona. A tak se mi sešlo několik „dober“: institut chce určitě pro mě to nejlepší, stejně tak i prosazovači zákona a stejně tak i jeho zmírňovači.

Kuřáci - Nekuřáci - Ne kuřáci! To je to pravé heslo, které stojí v pozadí za vznikem a obhajobou zákona, a zároveň je to i důvod, proč se má teď zmírnit. Nejde o kouření – jde o lidi a jejich postavení. Pojem „veřejné zdraví“ je příliš abstraktní – „Ne kuřáci!“ (nebo jiná skupina) je jednoduché, viditelné, měřitelné i proveditelné. Znepříjemňovat život kuřákům na souši, na moři i ve vzduchu! Hnutí, co nám nekouření nutí! A kuřáky tupí! (V některých situacích zcela jistě)

A proti tomu je hnutí, co špetku lidskosti do zákonů chce vložit (to aby se lidem dobře žilo a zbytečně se nebláznilo), a snaha o zmírnění tohoto zákona (i zmírnění jiných, v důsledku protilidských zákonů) je toho projevem.

Jako by byla dvě dobra: Dobro s velkým „D“, které slouží ideálu nekompromisně i za cenu (lidských) obětí. A dobro s malým „d“, které myslí na lidi a raději trochu ubere na ideálu (většinou tím ale samotné věci ani moc neuškodí). Jeho ideál je jiný, je to spíše idylka, kdy vlk je sytý a pokuřuje si ve stínu a po louce běhá koza se zajícem.

A zatímco to první hnutí to mnohdy přepískne se svými dobrozákony, hnutí usilující o lidskost to snad ani přehnat nemůže, je vždy o krok pozadu. A že by to mohlo být i naopak! Nejprve myšlenka na lidskost a pak formulace zákona.

Ale co onen zákon protikuřácký? (v překladu: zákon proti lidem – kuřákům!)

Zmírnit – nezmírnit, hloupit – nehloupit, (dát jim to) sežrat – nesežrat?

Podle Murphyho zákon zmírnění: Co se může zmírnit, to se zmírní!

Zahraji si na ideologa onoho hnutí, co nám veřejné zdraví nekompromisně nutí!

Zmírnění? Tudle! Zákon platí a nic se nestalo! Že hospodští a barmani zchudli – nevadí, časem se to srovná, hospody budou místo s čistým vzduchem a s voňavým šatstvem a návštěvnost se zvedne.

Jenže to je první krok a ke spokojenosti je daleko. Zdravá hospoda základ veřejného zdraví! Nezní to divně? Není to málo? Zdravé hospody prospějí zdraví štamgastů, ale co zbytek veřejnosti?

Kolik času tráví člověk v restauraci? Kolik doma? Kolik v práci?

Povinná hospodská docházka – paráda, ale je asi neprosaditelná.

Práce téměř povinná je a ve firmách to většinou je OK. U slušných firem jsou vidět a cítit kouřící hloučky u hlavních a vedlejších vchodů.

Ale co doma? Pole neorané! Anebo vlastně je to podobné pole jako hospody před zákazem – je tam ještě prostor pro ohleduplnost a vlastní rozhodnutí.

V domě, kde jsou všichni kuřáci, se to neřeší a rodina, kde jsou děti a nekuřáci, má oddělené prostory, kde se kouří. V bytech jsou to záchody, balkóny, venčení psů a v domcích jsou to trucovny, dílny, kotelny, pergoly.

Zatrhnout to doma také a stejně jako v hospodách a firmách kouřit u dveří?

To už je trochu moc silný (nekuřácký) tabák, ale logiku to má, a tak raději použiji jinou logiku, abych to odehnal.

Je tu také hnutí, co rovnost a ohleduplnost k pocitům a strádáním všelijakým nám nutí!

Nekuřák mezi kuřáky strádá, ale copak kuřák mezi nekuřáky – stále čistý vzduch dýchajíce - nestrádá? A jděme více do hloubky – člověk, který sice nekouří, ale přitom se za kuřáka považuje a kouř mu nevadí … a naopak kuřák, který se ale vnitřně cítí být nekuřákem a kouření se mu protiví. Tito lidé přece také strádají, zařazeni do svých škatulek.

Když je myšlenka na zřizování záchodků a sprch takových, aby se omezily nepříjemné pocity oněch nešťastníků pohlavních, proč nezohlednit utrpení nešťastníků (ne)dýmajících! V hospodě (i doma) ať je prostor pro kuřáky i prostor pro nekuřáky a nově i prostor pro nevyhraněné a tápající – (starono)nový prostor, kde se bratří kuřák s nekuřákem – nepovažujíce kouření za zásadní překážku bratření, jiné hodnoty maje na zřeteli.

Tam pak může sedět a vyprávět příběhy pan nadlesní dýmaje z fajky, tam by mohl vstoupit i Sherlock Holmes s lulkou i Krakonoš s fajkou a pohádkami … aniž by je někdo posílal jako na rozcvičku za dvéře. Tam by byli v pohodě všichni ti ctihodní muži a ženy, kteří v životě ledacos dokázali a zažili a cigareta jim byla berličkou, kterou už neumí odložit.

D(d)obro zvítězí! Je to paradox, že kromě toho, že se bije dobro a zlo, perou se i dobra mezi sebou - a sice to radikální, ideologické a většinou dočasné s tím ne tak efektním a rázným, ale snad nepomíjivým. A ono nešťastné kouření je jen zrcadélko, kde to klání zrovna dneska můžeme vidět.