Životní prostředí je termín skloňovaný ve všech pádech a v posledních letech se zároveň u nás stal pojmem velice frekventovaným. Není divu - většině z nás není lhostejné, jaká je kvalita našeho života. Pouze specifikace tohoto pojmu je mnoha lidem nejasná, zejména když se někdy chováme, jako bychom nemohli nic ovlivnit.

V tomto směru na sobě neseme neblahé dědictví totalitního uvažování. Na druhé straně roste počet lidí, kteří pochopili, že se na spekulacích se životním prostředím dá poměrně slušně „vydělat“. Avšak v následujících řádcích mi jde spíše o filozofii celé záležitosti.

K životnímu prostředí nepatří jen to, zda dýcháme či nedýcháme jedovaté zplodiny, ale také to, že denně chodíme okolo oprýskaného domu (abych uvedl i tu druhou nejkrajnější možnost). Jedovaté zplodiny ničí naše plíce a další tělesné orgány. Lhostejnost při pohledu na oprýskaný dům ničí naše vědomí odpovědnosti a otravuje naši duši. Obojí pak ve svém souhrnu vytváří onen nebezpečný pocit lhostejnosti a netečnosti, snižující kvalitu lidského života. A přitom v podstatě jde také o majetek.

Jak o majetek? Evropský právní řád se odvíjí především od práva římského. To znalo pojem vlastnictví věcí, které sice jako lidé vlastníme, ale svým charakterem jsou nevlastnitelné. Přesto jako jejich vlastníci s nimi můžeme nakládat tak, že poškozujeme vlastníky ostatní. To je příklad zamořování ovzduší či devastace krajiny. V tomto směru se bohužel neuplatňuje onen atribut vlastnictví, které, je-li soukromé, je většinou tvořivě a spravedlivě spravováno.

Krajina nám patří, jsme jejími vlastníky, avšak nikoli každý z nás o své vlastnictví pečuje s umem dobrého hospodáře. Jsou ovšem ještě jiné, námi lidmi vlastněné hodnoty, které si v tomto smyslu málo bereme za své.

Dochází totiž také k tomu, že devastujeme životní prostředí i svými návyky a svým způsobem života. Někteří odborníci a filozofové přicházejí s myšlenkou, že naše uspěchaná, nevídaným konzumem všeho poznamenaná doba, se vyznačuje mimo jiné i devastací času. Děsivý nápor lidstva na supermarkety a následné mnohahodinové chroupání nakoupených zbytečností u televizních obrazovek - co to je? Naprostá devastace způsobu života. Navíc k tomu musíme přidat „fenomén„ poslední doby. Děti, které tráví veškerý volný čas u počítače. Co dělají? Většinou hrají přiblblé hry. Dospělí často taktéž činí ve svých mobilech.

Čas, který bychom mohli věnovat poznávání, rodinné výchově, studiu, sběratelství, či jiné prospěšné činnosti, tak promrháváme, čili znehodnocujeme. Začínají se objevovat i pojmy jako je ekologie času. A právem. Dovedeme si již představit náš pomalý konec způsobený tím, že ve vzduchu bude přibývat exhalací a ubývat kyslíku. Avšak nad prostorem času zatím máváme rukou. Ale necháme-li se přinutit k jeho „znečištění“ tím, že jím budeme hazardovat v neprospěch kvality života, připravujeme se tak rovněž na pomalý, ale neodvratitelný konec.

Nedávno se na internetu objevil snímek o tom, jak si někteří odborníci v roce 1953 představovali výlet autem o půl století později. Hrozné. Sebebujnější fantazie tvůrců nestačila. Nic neodhadli. Takže ani my nejsme schopni odhadnout, jak budou žít naši budoucí padesátiletí vnuci nebo vnučky. Mám obavu, že půjde o něco strašného.

W. Burroughs dokonce tvrdí, že již Mayové měli představu o tom, že čas někde končí a někde začíná. A že je stejnou surovinou, jako jsou pro nás fosilní paliva. Věřili, že každý svět má svůj čas. Někteří autoři jdou ještě dále. Z nedostatků našeho chování vyvozují, že spotřebováváme i kulturu stejně tak, jako fosilní paliva. Obojího je omezené množství. Myšlenka není zase tak úplně nová.

Všimněte si, jak jinak nám plyne čas a jak se i někdy kulturně obohacujeme třeba o vánočních svátcích. Jde jen o dva tři dny a není to v tom, že jsou oficiálně dny volna. Jsme ochotni jít na procházku, na zdvořilostní návštěvu, přečíst knihu, vyprávět příběh, vzpomínat, pohladit a potěšit druhého.

Přísně dodržované zvyky našich předků je vedly k vytváření rezerv ve využití času. O to byla jejich kultura i jejich život kvalitnější. Je například prokázáno, že lidé, kteří neumějí čerpat optimismus a cítí se fyzicky i psychicky bezmocní, se takovými v průběhu života skutečně stanou. Pesimisté jsou více náchylní k nemocem a žijí podstatně kratší dobu než lidé, kterým jejich víra a optimismus dokážou pomoci řešit mnohé složité životní situace.

Konec konců diskuse o tom, jak je kdo starý a jak již nemá cenu něco začínat, jsou každému z nás dostatečně známy. Hovoříme-li tedy o ekologii, nemusíme mít na mysli čistou studánku. Může jít o to, jak umíme využít čas a jak umíme být optimisty.

Již vidím, jak náš čtenář namítá - nebuď blázen, přečti si dnešní noviny a chtěj současně s tím čerpat optimismus. Jde to. Já například často k čerpání optimismu používám knihu Hrabě Monte Christo.

Ale Mondego, Caderouss, Villefort či Danglar se v mém pojetí jmenují úplně jinak. Mají jména naprosto česká. A v závěru románu se vžívám do toho, že se i u nás vše v dobré obrátí. Alexandr Dumas byl prostě machr.