Dějiny nejsou mravně neutrální. Platí to i pro snahu vrátit mariánský sloup do Prahy

Skutečné vyrovnání s téměř dvaačtyřicetiletou nadvládou komunistického totalitního režimu není u nás vyřízenou záležitostí. Přežívá mnoho jevů dokládajících nedostatek schopnosti vymanit se z lákavých zjednodušujících pout totalitní ideologie. Nejde přitom zdaleka jen o obhajobu někdejšího totalitního stavu, ztělesněnou úslovím, že za komunistů bylo lépe. Jde právě tak o agresivní vázanost na domnělé či skutečné totalitně ideologické vidění světa, kdy se takto zaměření bojovníci proti komunismu ukazují jako nositelé totalitních ideologických schémat z opačného hodnoticího stanoviska.

Tento výrazný fenomén vstoupil na scénu téměř okamžitě po revolučním zvratu z konce roku 1989 zejména u některých historiků a dějinami se zabývajících publicistů, a dodnes houževnatě přetrvává. Mám na mysli mimo jiné ideologicky dogmatické vyzvedávání katolicismu a jeho vlivů v českých náboženských a politických dějinách. Jako krystalicky názorný příklad této přetrvávající porevoluční komunistické ideologie naruby lze uvést nedávný polemický článek historika umění a architektury Pavla Kaliny (Kdo se bojí Panny Marie?, LN 16. 5.), obhajující snahy opětovně umístit na pražské Staroměstské náměstí mariánský sloup, stržený v roce 1918 krátce po obnově svobodného státu v podobě Československé republiky. Článek obsahuje všechny prvky nynější prokatolicky hodnotově obrácené totalitní ideologie.

Jejím charakteristicky hlavním rysem je zásadní popírání možnosti a oprávněnosti mravního posuzování českých dějin jak v jejich celku, tak u motivace konkrétních aktérů. Například památka, v daném případě mariánský sloup, je prý hodnota, "která má smysl do jisté míry nezávisle na době, kdy vznikla. Mariánský sloup byl především vynikajícím sochařským dílem. Nebyl jen psaným pamfletem či ideovou proklamací, ale konkrétním objektem, vytvořeným pro konkrétní urbanistickou situaci." To říká historik Kalina přesto, že obnovený spor kolem pražského mariánského sloupu se vůbec netýká "jakékoli sakrální či světské památky vytvořené před rokem 1918", jak demagogicky podsouvá kritikům jeho možné obnovy. Jeho ústřední částí je totiž kopie mnichovské mariánské sochy, vztyčené na oslavu vítězství habsburských katolických vojsk nad českou stavovskou armádou na Bílé hoře z 8. listopadu 1620. Ta hájila krátce předtím obnovenou státní svrchovanost, kterou podporovalo reformačních 90 procent národa. V důsledku bělohorské porážky došlo ke třistaleté faktické ztrátě české státní samostatnosti a výrazná reformační většina obyvatelstva Českého království byla násilím pod pohrůžkou ztráty života donucena zříci se reformační křesťanské víry, anebo opustit vlast. Mnozí z těch druhých pak vstoupili do švédského reformačního vojska, s jehož případným vítězstvím spojovali reálné naděje v obnovu české státní samostatnosti a náboženské svobody. Pražský mariánský sloup byl vztyčen, aby připomínal obranu pravobřežní části Prahy katolíky před Švédy a s nimi bojujícími českými exulanty, následné ukončení třicetileté války, a tak výsledné zklamání nadějí reformační většiny národa na obnovu jeho státní a náboženské svobody. To jsou holá historická fakta a žádná ideologicky podjatá komunistická výuka dějepisu, jak v úvodu svého článku demagogicky naznačuje historik umění a architektury Pavel Kalina.

Že právě zde je mravní posuzování českých dějin na místě, je zřejmé. Jeho naléhavosti se ale Kalina předem systematicky vyhýbá, když takřka cimrmanovsky oznamuje, že "naše minulost byla taková, jaká byla", a kategoricky prohlašuje, že habsburskou říši "nemá smysl srovnávat se zeměmi jako Holandsko či Anglie" a "starý režim vůbec nebyl tak špatný, jak jsme se to naučili ve škole". Podle historika Kaliny "mluvit o porobě v souvislosti s Habsburky je ahistorické" a "naše neochota přijmout dějiny a skutečnost v jejich složitosti a rozpornosti – to je opravdová poroba".

Takže jestliže se podvolíme Kalinově pokynu nemluvit o habsburské nadvládě jako o porobě, tedy likvidaci státní a náboženské svobody a přestaneme srovnávat habsburskou říši s Holandskema Anglií, kde na rozdíl od nás reformace poražena nebyla a politická i náboženská svoboda, a z nich vyrostlá demokracie se tam proto ujaly mnohem dříve než zde za habsburské nadvlády, jedině tehdy budeme svobodní. Kalinovy dost orwellovské, de facto cenzurní požadavky výmluvně dokreslují ideologický smysl jeho nekritické obhajoby znovupostavení pražského mariánského sloupu. Na jedné straně historik prokazuje, že se nevymanil ze stereotypu dnešního, emotivně zaslepeného pokračovatele v českých náboženských a politických válkách na katolické straně, což značně oslabuje jeho odbornou integritu. Na druhé straně jeho ideologická apologetika, tedy nekritická obhajoba habsburského státního katolicismu, až příliš připomíná nynější obhájce komunistické zločinnosti, kterou omlouvají pseudovědeckými argumenty o komplikovaném, rozporném a často krvavém dějinném období studené války. V obou případech se tak má zamezit mravnímu posuzování českých dějin a lidského jednání v nich.

Dějiny ale nikdy nebyly, nejsou a nebudou mravně neutrální. Svoboda jako schopnost posuzovat jejich trvale oslovující mravní smysl a zároveň s nadhledem nezabřednout do krátkodechých snah o alespoň symbolickou odvetu za domnělé dějinné křivdy nechybí v naší dosud v mnoha ohledech postkomunistické přítomnosti jen historiku Pavlu Kalinovi.

LN, 24.5.2012

Autor je filozof