Projíždím západními Čechami, podél silnice stromy obsypané lahodnými třešněmi. Zastavuji, abych okusil, a jsem tam jediný, kdo se dopouští polního pychu či jak se správně říká takovému provinění. A přitom se tvrdí, že jsme národ náruživě zlodějský, s výkonem potvrzovaným smutnými statistikami. Ukažte mi někoho, jemuž se nikdo do chaty či automobilu nevloupal a případně ho se vším všudy ukradl.

Mířím na Rokycansko do vísky tak mrňavé, že autoatlas se nenamáhá ji zaznamenat. Vždy jsem ji ale našel – před ní na návrší stál úspěšně se rozpadávající státní statek, na němž se v blátě mátožně pohybovalo pár individuí neurčitého etnického původu. Teď již ale zmizela individua, zmizel statek. Končina do pořádné délky přetvořena v golfové hřiště, s klubem a parkovištěm, řadou nablyštěných neukradených mercedesů . Po svazích na golfových vozíčcích (500 Kč na den pro členy klubu, hosté platí víc) popojížděli spokojení tvorové, hovicí si v sametových podmínkách. Tento druh potěšení, až provokativně buržoazní pro můj plebejský vkus, jsem si nikdy neoblíbil. Nicméně musím připustit, že tamější krajinu a ekonomii to změnilo k lepšímu, snadno k vidění.

Národ ovšem remcá, kritizuje, je nespokojen – však to jsou Češi. Sice neexistuje druh zboží, na nějž by se muselo čekat ve frontě, máme supermarketů, hypermarketů habaděj, ale jen se podívejte, jak je to tady jimi přesaturováno, nejeden z nich udělá bankrot. Začíná se žít na úvěr, užij si dnes a plať později, rozlézá se tento amerikánský zlozvyk, veřejnost se důkladně zadlužuje.

Nezaměstnanost ale klesá, je teď ta nejnižší za posledních téměř deset let. „Uchazeči o práci si dnes mohou zaměstnavatele vybírat,“ oznamuje titulek v Lidových novinách (9.6.2007) a pod ním ještě větší titulek s palcovými písmeny NEJSOU LIDI, STĚŽUJÍ SI ČESKÉ FIRMY. “Chybí lidé jak na manažerských postech, tak u dělnických profesí,“ potvrzuje personální ředitel Škody Auto. Zájem je i o nekvalifikované pracovní síly. Především malé firmy si musí potenciální zájemce předcházet různými variantami lákadel. Nájemce autodílny, kterou kdysi vlastnil můj otec, si právem stěžuje, že lidé, ochotní stát se automechaniky, zvládnout jakékoliv řemeslo, jsou vesměs nesehnatelní. Klesající počet zájemců o jakoukoliv práci aspoň z části způsobuje přespříliš štědrá sociální politika státu s poskytováním požitků osobám užívajících si svého lidského práva na nicnedělání, za něž dřív hrozil paragraf s obviněním z parazitismu. Též lze slyšet stesky, že zaměstnat někoho na černo je stále obtížnějěší. Nejedna firma se rozhlíží po pracovních silách v zahraničí, ty sem přivézt. Ještě je někdo ochoten si vzpomenout na někdejší nejhlasitější trumf bolševiků o plné zaměstnanosti jako důkazu superiority jejich receptu při zavádění univerzálního blaha na světě?

„Co ale říkáš těm našim aférám, skandálům – ty přece nebývaly,“ obořil se na mě domorodec, nakvašený mým vesměs optimistickým hodnocením stavu věcí.

Martin Komárek, komentátor Mladé fronty Dnes přednesl (11.6.2007) ČESKÝ SKANDÁLNÍK s podtitulkem „Aneb průvodce spiknutími, defraudacemi a nevěrami v politice od Bartončíka po Čunka“. Autor skandály různě třídí, na politické a hospodářské, bytové a nebytové, vážné a třeba i legrační. Z oblasti afér předvolebních na mysl přijde hned ta první v roce 1990 s odhalením Josefa Bartončíka, tehdejší hlavy lidovců, z jeho estébáckých konexí, které vehementně popíral a pak pod vahou důkazů je musel přiznat a s infarktem končil kariéru. Národ též obdařila aféra bambergská, pletky Miloše Zemana s několika Čechošvýcary, z nichž ten nejviditelnější jménem Vízek zmizel z dohledu v psychiatrické léčebně. Občané též měli příležitost okusit surrealistickou mysterii s financováním Klausovy strany, jednak nemajetným bezzemkem z ostrova Mauricius, jednak již několik let pohřbeným Maďarem. A před rokem se do českého veřejného povědomí vyhoupl Paroubkův kamarád Václav Kočka, nejvyšší ředitel pražských kolotočů.

Případ Krausova ghanského kakaa, Čermákova mercedesu, Mackova knižního velkoobchodu, vydírání správce vládního zámečku ve Štiříně spolupracovníky tehdejšího ministra zahraničí Jana Kavana, osobně se proslavivšího demolicí tří automobilů na parkovišti před Sněmovnou. Poslanci alkoholici Kott, Šich, smilníci Macek, Březina, Bašta. Jan Kalvoda si přivlastňoval neexistující doktorát, Antonín Baudyš, bývalý ministr národní obrany, se na letadle málem sestřelil a posléze obživu našel v astrologii.

A pak tu máme aféry bytové: Stanislava Grosse připravila o funkci premiéra v jeho tak mladičkém věku, problém s bydlením mají i pravicoví politici Vlastimil Tlustý, Miroslav Kalousek, premiér Mirek Topolánek a teď nejčerstvěji i jeho místopředseda Jiří Čunek.

Ano, dřív se o nepravostech nepsalo, aniž by takové mlčení bylo důkazem jejich neexistence – tolik a víc jsem odpověděl již zmíněnému rozkacenému občanovi.

Na Západočeské univerzitě v mé rodné Plzni mě zaujal nepěkný případ plagiátorství Ivo Budila, antropologa, současného tam prorektora, a zejména pak reakce školy a jejího rektora Josefa Průši. Ten prohlásil, že chyba to sice byla (prezentovat cizí text jako vlastní), aniž on by ji označil přímo za plagiátorství. Dodal, že „Celá záležitost je velmi nepříjemná. Dokonce urychlila práce na etickém kodexu univerzity.“ (MfD, 1.6.2007)

Smutný stav věcí. O to víc jsem ocenil stanovisko Miloslava Petruska, profesora Karlovy univerzity, kritizujícího vedení Západočeské univerzity bagatelizovat tak očividný případ plagiátorství jako „drobné pochybení“. Duch starých časů zřejmě ještě zcela neodvanul. Petrusek se zmiňuje o své zkušenosti v roce 1985, kdy jako knihovník pověřený evidencí diplomových prací zjistil, že vedoucí katedry sociologie UK dal svým politickým oblíbencům svá vlastní skripta, ti je opsali a jemu předložili jako diplomové práce. Petrusek: „Když jsem na tuto hanebnost (zneužití služebního postavení a podvod) písemně upozornil, obdržel jsem po dvou urgencích od tehdejšího děkana odpověď v podobě otázky - jaké politické pohnutky vás vedou k tomu, že špiníte dobré jméno poctivého a čestného soudruha?“ (LN, 21.6.2007)

Přece jen jsme od té doby už někam lepším směrem pokročili.

Nějaké mouchy na českém zrcadle lze ovšem stále nalézat. Koupil jsm kartčku oživit mobil, který ale platbu 550 Kč odmítal zaznamenat. Nezbylo než dojít do specializovaného centra firmy, kde mi sice vyhověli, ale až jsem si tam musel odseděl hodinu čekání v řadě. Též mě netěšilo, že v supermarketech se spoustou zákaznictva většina přepážek, kde za zboží zaplatit, zůstává zavřená, takže aby občan mrhal čas ve zbytečných frontách, jimž už snad rád by odvykl. Na rohu Malostranského náměstí vidím u směnárny velký nápis ON SELL. Nedalo mi to a vešel jsem s upozorněním, že to má být ON SALE a že tak kardinální chyba spíš odradí zájemce, aby vstoupili a vyměňovali. Slečna u okénka mě odsekla ve smyslu, co že je mi toho, že ona to nepsala. Inu, mouchy, mušky nikoliv zlaté, nicméně zbytečné, naštěstí časem odstranitelné.

Za vážný problém ale považuji značně se rozevírající příjmové nůžky, až nebetyčně nemravné jejich disproporce. Profesorka Karlovy univerzity, mezinárodně uznávaná vědkyně, mi potvrdila, že její čistý měsíční příjem je osm tisíc korun, čili méně než polovina průměrného platu v zemi. A v tomtéž týdnu se mi jedna advokátka zmínila o svém příjmu tří tisíc korun na hodinu činnosti.

Za momentálně největší existenční problém nikoliv nepodstatné části národa pokládám bytovou situaci, horentně vzrůstající nájemné, jež už dovede pozřít většinu příjmů domácnosti. Například v Praze 2, na Vinohradech, nynější průměrná výše nájemného – údajně 50 korun za čtvereční metr - má vyrůst až na 120 korun. Lidé s pevným platem, penzisté, si přece tak značné zvýšení nemohou dovolit. Musí se vystěhovat nebo umřít. Dochází k bezohlednému vypuzování málo výnosných nájemníků, ničení sousedských vazeb lidí, kteří ve společném domě žili třeba půl století.

Outsidera v pohodlné vzdálenosti v zámoří pak kruší až děsí příliš časté případy tolika lačných supů v našem údajně holubičím národě. V roli rozmáhajících, další majetky pohlcujících neurvalců, nejhanebněji údajně vynikají cizinci, příslušníci zejména italské a izraelské mafie. Neměl jsem ale dost příležitosti si takovou informaci ověřit.

Neoficiální stránky Oty Ulče