Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996SPOLEČNOST: Návštěva rodného terénu jako každý rok - 1
Přistávám v Praze v květnu a setrvám aspoň měsíc, stihnout divadelní sezonu a pak minout hordy návštěvníků, kteří se přihrnou. O pár dní jsem ale zmeškal mezinárodní veletrh Svět knihy, kde se rozdávaly ceny jak lichotivé, tak i nepochvalné. Trofej „Skřipec“ za nejsprasenější překlad roku obdržel nám v Americe nikoliv neznámý soudruh Ivan Brož, publicista, diplomat, jenž například dovedl národ informovat, že „v New Yorku spí na ulicích v létě v zimě třicet šest tisíc bezprizorných houslistů“. Málo šetrnými slovy břitkého kritika Jana Rejžka, „Brož poněkud spejblovského vzezření, byl jedním z největších ideologických exotů Zelenkovy televize. Při komentování zločinů NATO a prezidenta Reagana se vždycky tak rozčílil, že v řeči postupně zrychloval jako cyklista, kterému se za jízdy z kopce zablokovala brzda, a zřítil se pádem do nesrozumitelného drmolení.“ (Lidové noviny, 10.5.2007). Krátce po listopadu 1989 náruživý amerikanobijec se přizpůsobil době, pod pseudonymem prezentoval knihou o americkém generálu Georgi Pattonovi, posléze již pod svým vlastním jmémem s dalšími opusy, z nichž ten prozatím nejposlednější mu u Pinkasů k mému úžasu až úděsu pokřtil přítel Arnošt Lustig. Takže i takovou slávu jsem zmeškal.
Začátkem května Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu kvůli účasti na zinscenovaném procesu s Miladou Horákovou navrhl obžalovat bývalou dělnickou prokurátorku Marii Brožovou, posléze též Polednovou. Tuhle příšernou osobu jsem občas potkával u plzeňského soudu, naštěstí jen v nevábně zavánějící jídelně.
Nikdo ji ovšem soudit nebude, taková už je doba. Což mi lapidárním příkladem potvrdil a chuť na recepci v Černínském paláci pokazil můj starý přítel z akademického prostředí se zprávou, jak že se jim nedávno do funkce děkanky úspěšně vetřela bývalá soudružka, veliká prý svině.
Loňského roku v tuhle dobu vrcholila kampaň k volbám, jichž se obtěžovaly zúčastnit téměř dvě třetiny občanů. Došlo k dosud unikátnímu předělu dvou historických zemí: Čechy, s výjimkou ústeckého kraje, daly přednost pravici, kdežto pobožná Morava se začervenala. Komunisté zazářili zejména na Ostravsku. Tak či onak, volby dopadly, jak dopadnou neměly – výsledek nerozhodný, v parlamentě rozdělení 100 : 100, důkladný zádrhel. „Je to únorový puč!“ hřímal dosavadní premiér Paroubek a porážku své strany prezentoval jako „druhé vítězství“, s jeho právem prvního pokusit se o sestavení nové vlády. Což se mu nepodařilo, stát neměl vládu téměř půl roku – další unikát, že i cizina si začala všímat.
Obvinění z nepravostí neutuchaly, politická aréna začala připomínat kolbiště gladiátorů a nikoliv tvorů údajně dobré vůle, jimž jde – jít by mělo – především o blaho státu, k němuž se ovšem míní dopracovat rozličnými cestami.
Před loňskými volbami opoziční koalice dodávala do poštovních schránek úhledné krabičky o váze 20 gramů, uvnitř s mýdlem a na povrchu s nápisem KONEČNĚ ČISTÉ RUCE. Leč aféry nikoliv jen v táboře sociálních demokratů se rovněž nadále objevovaly. Centrem té nejposlednější bytové, která mě zastihla, aniž bych jí příliš rozuměl, je Jiří Čunek, bývalý starosta Vsetína, současný předseda strany lidové a místopředseda vlády Mirka Topolánka. Čunek si stavěl domek, najednou se mu na kontě objevilo půl milionu korun, jeho sekretářka ho udala, obdařený poskytl několik vzájemně se vylučujících vysvětlení a se slovy „moje rezignace není aktuální“ odmítá odejít z vládní funkce. Svoji kauzu pokládá za zpolitizovanou. Ještě jsem se nesetkal s politikem, který by se nesnažil znicotnit jakékoliv obvinění s odkazem na takový motiv. A místo aby se pak vládlo a parlament vytvářel potřebné zákony, šlo se domů. „Naštvaná levice opustila sál“ (velký titulek v Lidových novinách, 9.6.2007), nemeleme.
Při návštěvě jedné z redakcí jsem se dozvěděl, že v české veřejnosti sílí přesvědčení, že katastrofu 11.9.2001 si vymyslely a uskutečnily americké vládní kruhy.
Ovšem velkou výhodou každé konspirace je její nevyvratitelnost a to pak už méně záleží, že je nedokazatelná, jakkoliv nesmyslná. I v tomto odhledu by se tedy Česká republika důkladně europeizovala, tentokrát podle francouzského vzoru: však tam se zrodila obludná vulgární verze v podobě knihy získavší velikánskou popularitu.
A zrovna v prvních červnových dnech měl ultrazloduch George W. Bush, v současné době považován za největšího škůdce, nepřítele lidstva, přistát v Praze. Podle novinových titulků největší to událost roku. Mladá fronta Dnes svou celou týdenní přílohu Kavárna věnovala názorům mudrců na toto téma. Lidové noviny uveřejnily anketu středoškoláků před maturitou, co by Bushovi vzkázali. „Zruš víza a vypadni. A vem si s sebou zpátky domů i radar,“ vzkázala mu Barbora Kadlecová, 18 let. „Nepoděláme se z tebe,“ vzkázal mu Tomáš Houska, 19 let. Vida, takhle se za mých časů jen tak netykalo. „Stovky odpůrců v ulicích,“ tučný titulek na téže stránce Lidovek.
Části Prahy mimo provoz, spousta bezpečnostních opatření, očekávané střety s demonstranty na několika místech.
Na jedno z nich – před americkým velvyslanectvím - jsem se šel podívat, aniž se však stal svědkem předpokládaného násilí. Čekal jsem dav početnější a počínání třeskutější. Místo klacků a vrhaného kamení jen píšťalka, do níž dula korpulentní příslušnice pokročilejšího věku, místo rozvášněných davů k nezvládnutí jen několik hloučků. Organizátorem byl Svaz mladých komunistů, s rudými prapory, s plamennými leč špatně slyšitelnými proslovy -.dobře jsem pouze mohl vychutnat někdejší bolševicky teplé oslovení „Soudružky a soudruzi“. Nad hlavou rudý prapor a též americká vlajka, na níž místo pruhů a hvězd, lebka a hnáty. Sdělení, že „G.W.Bush terrorist number One!!!“ nad hlavou třímal zarputilý plešatec. „NE válce! NE radaru USA v ČR!“ Též se veršovalo: „Kapitalismus – špína hnus! Ať ten Bush táhne už! Česká vláda radary ráda, kvete nám tu modrá zrada.“ Mladí komunisté, z nichž většina absolvovala maturitu asi tak před půl stoletím. Mlčky na ně dohlíželi policisté a pár metrů dál v ulici s připravenými, aniž však použitými antony, černě odění vazouni. Těm by věru bylo neradno dostat se do drápů – láskyplně jsem ocenil jejich přítomnost.
Někdo mě tam v houfu rozpoznal a hned se přichomýtl chlapík s magnetofonem, ať zdůvodním tu nehoráznost, že Češi musí mít do Ameriky vízum, kdežto Američané je do Čech nepotřebují. I s odhlédnutím od hrozby mezinárodního terorismu, který víc hrozí tam než tady, snadné je vysvětlení, odpověděl jsem: mnozí Češi tam jezdí ilegálně pracovat a není mi známo, že by sem Američané přijížděli za stejným účelem.
Začal mě zpovídat reportér polské televize, co že s tím radarem. Vyhověl jsem se slovy, že mám potíže pochopit, jak ofenzivní by to mohla být zbraň – že třeba bych radar vytrhl ze země, kráčel na šírou Rus a tam s ní mlátil Putina přes hlavu? (Tutéž otázku jsem posléze dostal v televizním, téměř půlhodinovém interview na Kavčích horách, s dalšími námitkami, proč by český občan měl vidět nějaký rozdíl mezi ruskými a americkými vojáky. Odpověděl jsem, že jen jedni a ne ti druzí s tanky o srpnové noci se dostavili.)
Posléze jsem dostal pěkný plakátek s požadavkem NECHCEME RADARY – CHCEME RAKETY.
Jiří Paroubek v článku „Nedrážděme medvěda pastí u brlohu“ (MfD, 2.6.2007) vyjádřil názor, že „Dějiny bohužel ukázaly, že není podstatné jaké věci skutečně jsou, ale jak jsou vnímány. Rusko dnes vnímá iniciativu USA v podobě výstavby protiraketové základny na území Polska a Česka jako hrozbu pro svou bezpečnost,“ že „Rusko je se všemi svými specifiky naším spojencem v boji proti terorismu,“ a vznesl otázku „Můžeme si dovolit ztratit tohoto mocného spojence?“
Hospodářské noviny (1.6.2007) doprovází portréty Putina a Topolánka textem „Putin trvá na tom, že radar je nepřijatelný. Premiér Topolánek kontruje, že si nenechá nic diktovat.“ Dál je citován příjemně prostořeký český premiér, že „Rusko není ohroženo vojensky. Cítí se ohroženo ve své nově nalezené velmocenské politice.“
Shledávám příhodným ocitovat z komentáře politologa Bohumila Doležala (LN, 5.6.2007): „Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Náš problém je, že si zasloužíme vládu o hodně horší, než je ta nynější. A když se o to budeme hodně snažit, budeme ji také mít.“
V USA i v České republice se přiští rok budou konat volby prezidenta. Zatímco jedny si vyžádají spoustu peněz a energie, ty druhé proběhnou poklidně nepřímo, rozhodnutím zákonodárců. Kdyby měl rozhodovat exil nebo někdejší domácí disidenti, musel by se Klaus z Hradu pakovat. On se však těší oprávněné podpoře veřejnosti. Například jeho někdejší tvrzení, že nikoliv aktivity hrstky disidentů, nýbrž všeobecné flákání lidu se nejvíc zasloužilo o pád komunistického režimu, musí přece být značně populární. Národu se tak dostává dodatečné rehabilitace, snad i svatozáře jakkoliv pofidérního hrdinství.
Čenichal jsem v příslušných kuloárech něco se dozvědět o stavu věcí, o eventuálních protikandidátech. Zeptal jsem se vynikající Jiřiny Šiklové, kterou minule mínil Václav Havel prosadit jako svou nástupkyni – nechtěla tehdy a tentokrát mě ujistila, že nadále zůstává imunní vůči přitažlivosti moci. Zájem prozatím otevřeně projevil snad jen Jiří Dienstbier, bývalý ministr zahraniční věcí, dříve i autentický, občas vězněný disident, a ještě dříve autentický komunista.
Významný politik, s nímž si tykám, ledacos se od něho dozvídám a samozřejmě ho zde jmenovat nebudu, se mi svěřil se zajímavou novinkou, totiž o návrhu z řad sociálních demokratů a komunistů podpořit kandidaturu kohokoliv, pokud to nebude Klaus. Po tak dobré zprávě ale následuje zpráva nedobrá, že totiž koalice se na onom komkoliv nemůže dohodnout. Leč ještě není všem dnům konec, překvapení proto raději ještě nevylučovat.
Neoficiální stránky Oty Ulče
