Výhrady můžeme mít jen drobné. Třeba ke strojené oficióznosti a neupřímnosti oslavného dýchánku na půdě Sobotkova Senátu, kde za konferenčním panelem usedla jen pečlivě vybraná jednobarevná sestava, nebo k jalovým úvahám ministra Kocába o pozastavení činnosti komunistické strany. To jsou ale jen maličkosti. Znatelněji vybočili pouze Filipovi komunisté. Ždímat z nich další a další omluvy nemá smysl. Ovšem jejich prohlášení, které provázalo dvacet let údajných slibů a lhaní všech polistopadových vlád s hospodářskou krizí, hranici dobrého vkusu dalece přesáhlo.

Oč střídmější byli 17.listopadu 2009 politici, o to výrazněji se projevilo rozčarování veřejnosti. Zmiňme pískot provázející kroky prezidenta Klause, transparenty ztotožňující ČSSD s KSČM, shluky nespokojenců s levicí i pravicí, prezidentem současným i minulým, se sdělovacími prostředky a bůhvíkým dalším. A koneckonců ani rozruch kolem krajně pravicové Dělnické strany by nenastal, pokud by stěžejní politické síly nevytvářely podhoubí pro bobtnání extrémistů.

Kdyby se lidé v ulicích pouze dojímali výsledkem studentského průvodu před dvaceti lety nebo si dokonce přivlastňovali vítězství v souboji s bolševikem, byl by důvod ke smutku. Není vůbec na škodu, že se tolik z nich vyjadřovalo k současnému stavu České republiky. Nicméně právě skutečnost, že dav v repríze pochodující z Albertova na Národní třídu řešil stav tuzemské levice, zatímco o kus dál o sobě dávat vědět hmatatelným násilím neonacisté, mnohé vypovídá o naší neschopnosti řadit priority podle reálného společenského významu.

Přesní naopak byli studenti dožadující se Inventury demokracie. Jejich tepání korupce, klientelismu a rozrůstání chapadel mafiánských chobotnic od justice, přes školství až po ekonomiku věrně korespondovalo se stěžejním výročním projevem Václava Havla.

Na těchto vlnách jsem v posledních měsících několikrát exprezidenta kritizoval za ústup od někdejších ideálů a za přešlapy zejména na poli zahraniční politiky. Slova, s nimiž však vystoupil o víkendu, zaslouží opět tesat do kamene.

Havel se pokusil popsat, jak by měla naše země vypadat za dalších dvacet let. Nevynechal novou ústavu, dodržování české i evropské Listiny práv a svobod, nesouzení Ústavního soudu politiky, docenění duchovního života, vědy, kultury a vzdělanosti nebo rozvoj občanské společnosti. Havlovi se do paměti vryly věty jakéhosi zkušeného západního politika. Měl pronést: "Kde chřadne občanská společnost, tam chřadnou i politické strany." Bývalý prezident si přeje, aby se partaje staly spíše veřejným pomocníkem státu než jeho skrytým manipulátorem. Také poznamenal, že nemůžeme hlásat svobodu jednotlivce a zároveň se nesolidarizovat s nesvobodnými. Havlovi se dnes nelíbí řada věcí: od zvráceného stavebního běsnění v krajině, přes nenápadné rdoušení malých soukromých živností a obchůdků až po spotřebovávání stále většího množství energie. "Je zkrátka cosi divného, ba až nebezpečného na způsobu, jímž naše země vzkvétá," míní kouzelnou vančurovskou češtinou Václav Havel.

Dramatiku Havlovi se podařilo to, o co jsme byli v listopadu 89 ochuzeni: popsat pocity vskutku širokého spektra občanů. Tehdejší revolucionáři mysleli na západní životní styl, na otevření hranic, na odchod odpudivé komunistické garnitury. Detaily se zdály být podružné. K nim bohužel patřily i námitky těch, co vstřebávali kardinální společenskou změnu jen zvolna. Už kvůli nim není ideální používat termín "sametová revoluce". Samet nechejme růžovým knihovnám. A revoluce by si vyžadovala nadšení, zápal, radikalitu, ale i sdílené hodnoty drtivě většinové populace. Není pravda, že by komunistický režim padl sám nebo dokonce že by došlo k spikleneckým dohodám o předání moci. Samotný 17. listopad byl ale především kouzelnou náhodou, úchvatným zajiskřením, z něhož vznikl požár, který odstranil autoritativní a nehumánní nadvládu exponentů Moskvy.

Nyní si již podobnou bohorovnost jako v listopadu 89 dovolit nemůžeme. Naštěstí nechuť k přehlížení kaněk na stavu věcí veřejných v současnosti prostupuje různými sociálními a politickými skupinami. V řadě ohledů jsme kupodivu společností mnohem homogennější než tenkrát. Přestože celkově zklamaných je téměř stejně jako spokojených.

Čeká nás ještě pár důvodů k oslavám. Například sestavení vlády národního porozumění, volba Václava Havla prezidentem, první svobodné volby. Doufejme, že mimo naši pozornost ale nezůstanou méně slavná výročí: rozklad česko-slovenské federace, rozpad Občanského fóra, spuštění bizarních způsobů privatizace a transformace ekonomiky, zbrklá příprava ústavy samostatného českého státu. Šlo by dlouze pokračovat.

Pamatujme, že z hlediska současnosti a budoucnosti je analýza chyb důležitější než euforie z dávných výher.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6