Problematika násilné sterilizace se periodicky objevuje v různých diskusích, dokumentech, v poslední době i na mezinárodním fóru. V poslední době se diskuse soustřeďují především na násilnou sterilizaci romských žen, k níž mělo docházet v Československu koncem sedmdesátých let. Prvotní popud k šetření vycházel z historického materiálu Charty 77, hlavně z textu č. 23 ze dne 13. prosince 1978 „O postavení Cikánů - Romů v Československu“ s následnou úvahou. V tomto dokumentu se praví: „Zvlášť závažná je otázka sterilizace; ta je v lékařsky řádně odůvodněných případech přípustná, někdy snad i nutná, mravně však vždy problematická. Souhlas romských žen ke sterilizaci je získáván ovlivňováním, jehož objektivita není zaručena. V některých obvodech se sterilizace romských žen provádí jako plánovaná administrativní praxe a úspěšnost pracovníků je na interních schůzích hodnocena podle počtu romských žen, jež se jim podařilo k souhlasu se sterilizací přemluvit. Za takových podmínek je objektivnost vyloučena. Mnohdy je k získání souhlasu ke sterilizaci demagogicky využívána peněžní odměna. Tak se sterilizace stává jedním z postupů většinové populace proti populaci menšinové.“

Oč se vlastně jednalo? Z ministerstva práce a sociálních věcí vyšel koncem sedmdesátých let směrem k odborům sociálních věcí národních výborů pokyn umožňující poskytování sociální dávky do výše 2000 Kčs ženě, která ve smyslu zákonných směrnic žádá o provedení sterilizace. Příslušná vyhláška Ministerstva zdravotnictví, která je dosud v platnosti, totiž umožňuje provedení zákonné sterilizace na zdravých pohlavních orgánech ze závažných zdravotních důvodů dle připojeného seznamu nemocí. K důvodům jsou počítány také čtyři žijící děti a v případě věku nad 35 let pak tři žijící děti. Na poskytnutí této sociální dávky nevznikal právní nárok a její přiznání bylo motivováno především špatnou finanční situací žadatelek, resp. jejich početných rodin. Sterilizace ženy se v té době ještě neprováděla laparoskopicky, výkon byl spojen s několikadenní hospitalizací a dávka tedy měla především kompenzovat tuto několikadenní nepřítomnost ženy v rodině. Do jaké míry mohla tato finanční částka působit motivačně a ovlivnit rozhodování ženy k provedení sterilizace, je jistě z etického hlediska do jisté míry problematické, domnívám se však, že v žádném případě to není možno posuzovat jako nátlak a vůbec už ne jako násilnou a donucovací aktivitu.

Jsem přesvědčen o tom, že naprostá většina případů je zkreslována a zveličována. Sterilizace na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla operačním výkonem, kde kromě provádějícího lékaře musel být nutně přítomen anesteziolog a instrumentářka, ve většině případů ještě asistující lékař a další personál operačního sálu. Je jenom obtížně představitelné, že by si za takovýchto okolností v policejním státě dovolil operatér spáchat trestný čin nedovolené sterilizace, aniž by o tom učinil rozvahu do operačního protokolu.

Jiný problém nastává co do informování pacientky, respektive získání jejího kvalifikovaného souhlasu. Problémy nastávají totiž v souvislosti s konfliktem hodnotové orientace, kulturních tradic a mentální úrovně romského etnika. Původní etické normy Romů se vyznačují především umístěním ženské fertility na jednom z nejvyšších stupňů hodnotové orientace. Neplodná nebo sterilizovaná žena je z romské komunity vylučována jako méněcenný tvor. „Prečo by mala s prázdnym bruchom chodiť?“ diví se Rom a netěhotnou ženu ve fertilním věku považuje za podčlověka. Z tohoto důvodu je možno hodnotit jednání romské ženy, která původně se sterilizací souhlasí a posléze se „vinu“ snaží svést na někoho jiného, za naprosto účelové a často bez nadsázky i život zachraňující. Pokud si k těmto okolnostem ještě připočítáme fakt, že lež není v romském etickém kodexu považována za žádný přečin, neštěstí je hotovo. Ostatně pokud dáme za pravdu indickému původu Romů, můžeme se odvolat na staré indické přísloví: „Lhát máš dovoleno, když ti jde o život, majetek či dobré jméno.“

Informovaný souhlas ženy s provedením sterilizace je někdy vskutku u romského etnika problematický. Pokud si vzpomínám, snažili jsme se vždy zcela jasně ženám vysvětlit, že sterilizace znamená, že už nikdy nebudou mít dítě. Po tomto poučení teprve následoval podpis, v případě negramotnosti pak ještě podpis svědka, zpravidla přítomné zdravotní sestry.

Celou situaci ilustruje můj vlastní zážitek z gynekologické ordinace v Ostravě, kam se dostavila v roce 1981 Romka čerstvě přestěhovaná z východního Slovenska. Žádala provedení sterilizace a vyplacení sociální dávky. Při bližší anamnéze vyšlo najevo, že tento zákrok podstoupila již před dvěma lety v Rimavské Sobotě a nyní, konfrontována s obtížnou ekonomickou situací, žádala „operovať eště raz“. Domnívám se, že výše uvedené skutečnosti vrhají poněkud jiné světlo na celý neblahý případ takzvané násilné sterilizace Romů v předrevolučním Československu a že v tomto smyslu by měly být informovány i příslušné mezinárodní instituce bojující za lidská práva.

Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, Praha