My Češi, ale hlavně Češky, nestárneme jako jiné národy. Tedy pomalu a důstojně, bez obav, že bychom ten proces přežili. Naopak, my jednáme, jako kdyby stáří bylo jen další fází nekonečné legrace, kde ovšem ti slabší, ne my, pochopitelně, najednou zestárnou a umřou. O těch se pak s úlevou říká: „Víte, já vám řeknu, von stejně posledních pět let vypadal, jako kdyby utek hrobníkovi z lopaty.“ Míněno, že si to vlastně zasloužil, když už měl tu smůlu, že nevypadal jako my. Ženská variace na tohle téma ještě dodá: „.a to byla mladší než já!“

Češi prostě nestárnou pomalu, ale najednou. Muži na to většinou přijdou tak, že při cestě po schodech za milenkou se musí zastavit, aby se vydýchali (ten zrychlený dech si schovávají jenom pro ni), a když se konečně vydýchají, tak zjistí, že se nepamatují, jestli šli po schodech nahoru nebo dolu.. To je neklamná známka náhlého zestárnutí, po níž jde nový stařec smutně domů věda, že ho Bůh, v kterého celý život nevěřil, těžce podvedl.

Ženské zestárnutí je ještě náhlejší. Jednoho dne, zaujímaje svoji nejsvůdnější pozici, která ji nikdy nezklamala, jí v tramvaji uvolní místo neznámý, leč hezký pán se slovy: „Sedněte si, matko! Co vás bolí, že se celá tak kroutíte?“ A je to. Na příští zastávce vystoupí z tramvaje shrbená stará bába, která bezpečně ví, že náhle zestárla. Žena samozřejmě v Boha věří, protože moc dobře ví, jak je taková příroda, kterou Bůh representuje, vyzpytatelná každý měsíc. To není jako u chlapa, který uvažuje. Proč ne, kdyby náhodou. Takže naše pomyslná stařenka vystoupí z tramvaje a hořce si pomyslí slova, kterými začíná každá ženská modlitba: proč mě tak trestáš?

Ale i ti, kterým se až doposud žádná podobná příhoda nestala, aby okamžitě pochopili, že přestoupili hranici sešlosti ležící mezi Mohou a Nemohou, mají své oprávněné obavy ze zestárnutí. Ty plynou z faktu, že najednou je nikdo nezve na večírky a dostávají pozvánky pouze na pohřby.

Doba Pohřbů nevypukne najednou, tak jako mokrá sezóna v tropech, ale začíná ojedinělými pohřby tu a tam, většinou lidí, kteří sice do naší generace patřili, ale moc dobře jsme je neznali. Pak udeří hrom a umře někdo, koho jsme znali až moc dobře. Teprve teď to námi otřese jak se patří a připustíme si, že stárnutí asi nepřežijeme. Začnou se modlit i muži. Přitom spekulují, pěkně po česku, že když to nepomůže, tak to určitě neuškodí. Panebože, četl jsem vo tý reinkarnaci, to by se mi líbilo, prosím vás, já se v tom novým životě budu modlit už vod začátku! Jo a mohl bych mít příště většího...

Chození na pohřby se sice nikdy nestane zábavou, ale povinnost z toho také vyprchá. Lidská pýcha je vlastnost nejvytrvalejší a lidé chtějí vědět, kdo ještě zbývá, kdo chodí na pohřby, a s potěšením konstatují, že přežili tohohle i tuhle, a když ten pomyslný závod vyhrají, tak jsou zoufalí, že jim nebude mít kdo přijít na pohřeb...

Smrt přichází jako kanadská zima. Pomalu přituhuje a přituhuje, až zamrzneme uprostřed pohybu..

Naštěstí já věřím, jako každý věřící, ale já už od začátku, nikoli až ke konci, že smrt je jenom přestup z dimenze do dimenze. Takže mizera zde bude mizerou i tam, a proto je třeba něčeho v životě dokázat a nic neodkládat na později. Najmě budovat svůj charakter, protože to se sebou, jako jediné, vzít nejen můžeme, ale i musíme. Přičemž vůbec netvrdím, že to tak je. Jestli mě život něčemu naučil, pak hlavně tomu, že všechno je jinak, než si jeden dokáže i představit. Dovoluji si pochybovat i o tom, co je v krvi každého Čecha, kromě železa a kyslíku, a tím je neuhasitelná touha, ba přímo pominutost mít se líp. To je celý. Češi se rodí s přikázáním, opravdu, mít se líp! To je nám smyslem života. Češi tenhle způsob života uctívají jako kdysi Izraelci zlaté tele, i když to je nadsázka, protože my neuctíváme vůbec nic. My se prostě chceme mít líp při jakékoli situaci, za jakýchkoliv okolností a obětujeme tomu všechno naše národní snažení. To se nám skutečně daří, ta oběť, takže namnoze jsme obětovali už úplně všechno. Slušnost, poctivost, rovnost, svobodu, bratrství, ale zato jsme se vždycky měli. Rozuměj, měli líp! Líp než naši sousedé. Českou snahou je mít se prostě líp než kdokoli kolem. Poláci, Rumuni, Romové, Němci. Co, že Němci jsou na tom líp? No jo, materielně snad ano, ale u nás se zase nemusí tolik makat.. Kdepak, kam se na nás hrabe celý svět! Vždyť určité náznaky, že jsme předběhli dobu a ostatní se po nás začínají opičit, už viditelné jsou. Třeba útěk ze zemí třetího světa do zemí prvého a druhého. To je začátek snahy mít se líp za každou cenu. Platí se za to strašná cena, cena národní identity, ale to zatím nikdo neví, jen my, nejmoudřejší z nejmoudřejších, my víme nebo aspoň tušíme.. Proto si nastolujeme to, co nikdo na světě, tedy „českou otázku“. O všechnu tradici jsme přišli a teď zoufale voláme do nicoty Nevěřících, co že je smyslem našich dějin? Naší existence?.

Miláčci moji, soukmenovci upadlí, smyslem českých dějin a tudíž českého národa a tudíž i mým a na co moderní naše historie ukazuje zcela nezvratně, je „MÍT SE LÍP“!

Myslím, že jsem vyřešil českou otázku a mohu klidně umřít...

******
Poznámka redakce: 22. února vyjdou v nakladatelství Šulc-Švarc dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.