Ona tragická a několika okolnostmi mimořádná událost vyvolala vlnu reakcí novinových i blogerských. Většina elektronických diskuzních příspěvků kupodivu odmítla pochybení v tom, co se dělo kolem zkolabovavšího člověka. Dokonce opakovaně zaznělo, že „si to ten člověk sám způsobil“ (kuřák atd.). Reakce bránily systém v duchu „soudruzi, masa je dost, ale lidi moc jedí, přiděluje se přiměřeně a mohlo by být hůř, tak si nestěžujte.“

V podstatě jde stále znovu o apoteózu průměrnosti bez individuální citlivosti, bez individuálních aspirací a tím bez přirozeného vývoje. Pokud to „v průměru jde“, systém se nemění a stagnuje. Vývoj nahrazují škubnutí, až když už to jinak opravdu nejde, se zpožděním, a tedy se zbytečnými ztrátami. Jdeme v houfu, pošklebujeme se průkopníkům, hrdíme se převahou nad nýmandy, vidíme kdekterou třísku v oku úspěšnějších.

Naježená spokojenost s průměrností a nadutost na mezínárodní srovnatelnost (např. zdravotnictví) nejsou náhodné. Prosákly společností a k jejich zdrojům, jak známo, patří opakované deklasování kreativních nekonformních elit v „osmičkových“ obdobích 1938, 1948, 1968 i „odražení“ znalých krajanů a průlomových projektů po roce 1989 - jsme přeci machři a kecat si do toho nedáme.

Jenže nejsme sice Zulukafři, ale ani ti machři – a když, tak v jednotlivostech, nikoli v systémovosti, která vyžaduje citlivé reagování, krátké zpětné vazby. Ty nám chybějí z povahy naší společnosti, od roku 1939 různým způsobem centralizované a pseudosocializované. Svou roli sehrává i vytrženost z mezinárodního kontextu, ze zahraničních reálně žitých (dobrých i zlých) zkušeností. Nahrazujeme je domněnkami, stereotypy, předsudky a „národními mýty“ – třeba o skvělém školství a zdravotnictví, aby se pak ukázalo „že ....., i když ....“

Glorifikace stagnační průměrnosti s jejím posunem na domnělou špičkovost (absolutní či „úměrnou našim omezeným možnostem“) vytváří toxické prostředí bránící rozvoji společnosti i skutečně mimořádných osobností. Jeden emigrant ze 70. let tomu říkal „nesnesitelné prostředí malicherných poloprdů“. Asi měl nadčasovou pravdu.

Je smutné, že v obecné diskuzi o kvalitě pomoci lidem v kritickém ohrožení pocítí podstatná část (možná většina) diskutujících potřebu nejen hájit „to naše zdravotnictví“, ale přehodit vinu na stranu nešťastně zemřelého člověka – „zemřel, jak žil, prohulil se k bídné smrti“.

I v morálce jde o úzkoprsá klišé, o mravní nadřazenost „průměrného řádného občana“ nad těmi výstředními.

Měli bychom velmi citlivě rozlišovat přirozenou bonifikaci „zdravého životního stylu“ v úhradách solidárního zdravotního pojištění od velmi problematické restrikce zdravotní pomoci „hříšníkům“.

Mimochodem právě v tom tkví jedno z rizik státního zdravotnictví. Variabilitu pojišťovenských plánů neumí, a tak může jen „trestat“. Jednou by třeba někoho mohlo napadnout, že ke kuřákům nebude vyjíždět záchranka nebo opilého člověka nebudou resuscitovat.

„Maloměšťácká“ morálka většinového českého voliče by s tím nejspíše souhlasila a „orwellárnu“ demokraticky potvrdila.

Opakovaně mne v medicínské praxi překvapilo, jak opovržlivě (a opakovaně s tragickými důsledky) se dokáží chovat zdravotníci (častěji sestry než lékaři) i k náhodně napitým (nikoliv nutně opilým) lidem. A to v zemi, kde se kdekterá použitelná záminka (svátek Josefa, MDŽ, velikonoční pondělí, Silvestr) dlouhodobě měnila v celostátní chlastačku zdárně konkurující alkoholovým velmocem snad jen s výjimkou samohonkového Ruska.

Prvním apelem z tragické (a možná zbytečné) smrti pana Kaplického je tak pro mne změna vztahu k bližnímu v nouzi, odmítnutí pohrdavosti a posílení (spolu)občanské zodpovědnosti.

Pan architekt zkolaboval na frekventované pražské ulici před zraky desítek, možná stovek lidí – nešlo o nález „asi spícícho opilce v odlehlém koutě“. Pokud u většiny těch „slušných“ kolemjdoucích převládly pocity zadostiučinění, „mámo, možná jsem zloděj a práskač, ale takhle se po ulici neválím“, nebo strachu „táto, nepleť se do toho, ještě budeme muset někomu něco vysvětlovat“, „mámo, nechoď tam, kdoví,co je zač, třeba tě praští“, jsme mravně pokleslé společenství. Není dobré říkat, že než riskovat facku, raději ať ten druhý zdechne. A pokud „ten nejslušnější“, který zavolal záchranku, cítil potřebu moralistně interpretovat možný alkoholový závan jako „opilost“, je to stále velmi špatně.

Není na laikovi, aby v případě stavu nouze posuzoval míru ohrožení a příčinu indispozice. Jediný možný postup je zavolat tísňovou linku a omezit se na to, zda postižený je při vědomí, dýchá, komunikuje, upozorňuje na specifické obtíže. Pokud při tom laik něco čichá či si myslí, má si to nechat pro sebe – člověk může dostat infarkt poté, co si dá pivo k večeři či společenskou skleničku a ani chronický alkoholik pod parou by neměl zemřít na mrtvici či infarkt na silnici. Znám případ, kdy zdravotníci zanedbáním péče nechali zemřít jako ožralu „nevinného“ člověka, kterému se při pádu rozbila v tašce s nákupem lahev piva, takže „páchnul alkoholem“.

A pokud jde dál o „nás“, zdravotníky: Rychlá záchranná služba má být od toho, aby byla rychlá. Pokud se člověk skácí na ulici, aniž by si tam rozjařeně ustýlal, má sanitka vyrazit okamžitě – od toho je provozována – nikoli diskutovat a předposílat městskou policii, protože se jakýsi laik cosi domnívá.

To je riskantní zahrávání. Je-li systémově nastaveno, vyžaduje změnu a vyvození zodpovědnosti ve vedení pražské Záchranné služby.

Pokud je vysoce specializovaná záchranná služba zneužívána jako košatinka k převážení neurgentních stavů, musí mít nástroj k vymáhání úhrady. A pokud je vozů a stanovišť v Praze málo, musí být pohnán k odpovědnosti její provozovatel, tedy, tuším, pražský magistrát.

A jenom na okraj: Je jednou ze zásluh navrhovaných zdravotnických zákonů pana exministra Julínka, že zákonným zkrácením dojezdových časů vytvářejí tlak na hustší síť výjezdových stanovišť rychlé záchranné služby a tím na rozšíření včasné pomoci i pro obyvatele venkova. O to je tragičtější, že v Praze, přehlcené zdravotnictvím všeho druhu, přijede k člověku ležícímu na chodníku rušné ulice sanitka pravděpodobně teprve po 25-30 minutách od vzniku nevolnosti. Selhali (spolu)občané i záchranný systém. Kdyby tak zemřel anonymní pan Novák, důchodce (nebo když tak umírají páni Novákové, důchodci?), zřejmě ani pes neštěkne. Alespoň když se tedy ta hrůza přihodí mimořádnému člověku ze skutečné „galerie elity národa“, mělo by to vést k reakci a ke změně. Naopak obranářství, obhajoba jsou odborně i mravně pokleslé a trestuhodnější než dosavadní stav, jehož se zastávají.

Máme jen dvě možnosti. Můžeme sveřepě obhajovat „dokonalý systém“, v němž budou na chodnících vinou „objektivních okolností a subjektivních selhání“ setrvale umírat lidé. Nebo musíme připustit nedokonalost systému a usilovat o jeho průběžné vylaďování na základě všech nedobrých zkušeností.