Od bouřlivé soboty v pražských ulicích mi vrtá v hlavě projev, s nímž na Loretánském náměstí vystoupil lídr krajně pravicové Národní demokracie Adam B. Bartoš. Podle médií se pochlubil, že policie je „na naší straně,“ a pokračoval slovy: „Možná, že není možno čekat až do voleb“. Zároveň prohlásil, že politici se dopouštějí vlastizrady a za tu je třeba ukládat trest smrti.

Můžeme mít jen za náhodu a ukázku nevkusu, že muž, který se vášnivě staví za prezidenta Zemana, navázal na jeho bonmot, jak se zbavit premiéra, v němž došlo i na kalašnikov, zpochybněním voleb a zmínkou o trestu smrti. To by pak už extrémisté nebyli extrémisty, kdyby nežonglovali s větami, které u demokratů vyvolávají mrazení v zádech.

Snad jsou ale ve střehu i tajné služby. Víme o nich, že jim jako sůl chybí koordinace, pročež se někdy – jak ukázal i únos Čechů v Libanonu - nedokáží spolu domluvit, ale také že jindy umí být velmi zvědavé a horlivé. To když například koukají tzv. sluníčkářům pod ruce, co malují na své transparenty, a pak to povídají prezidentovi.

Ministerstvem vnitra nedávno vydaná Informace k vývoji extremistické scény ve 4. čtvrtletí roku 2015 zachycuje i aktivity Národní demokracie, stejně jako Dělnické strany sociální spravedlnosti, Národní obrody, Bloku proti Islámu či uskupení Českoslovenští vojáci v záloze.

Spojují je často nejen radikální teze směrem k islámu a uprchlíkům, ale i odmítání členství České republiky v NATO a Evropské unii či sympatie s putinovým Ruskem.

Názor může být nebezpečný, nikoli však trestný. Paragrafy patří tam, kde se vyzývá k násilí, nebo kde se násilí rovnou provozuje. Takovým příkladem může být spekulacemi opředené víkendové vrhání dlažebních kostek nebo zapálení autonomního centra Klinika.

Musíme doufat, že zpravodajci, kteří v minulosti zahrnuli mezi extremistické skupiny i aktivisty a novináře důsledně se stavící proti sílícímu neonacismu, mají pečlivě zmapováno, odkud, kam a s jakými plány jde militantní ultrapravice.

Pořád ale ve vzduchu visí ta část Bartošova výroku, v níž tvrdil, že je na jeho straně policie. Mohlo samozřejmě jít o provokaci. Potom je ale nutné mít za obzvlášť nešťastnou náhodu každé selhání police, když jde o ochranu před pravicovými výtržníky.

V ozbrojených složkách bohužel nenajdeme jen jedince, pro něž je alfou a omegou mír, demokracie, spravedlnost a právní stát. V jejích řadách panuje i kult síly, ba siláctví. Kromě toho pravidelné „Volby nanečisto“ ukazují, jakým sympatiím se mezi mládeží opouštějící střední školy těší političtí radikálové, zejména ti z Dělnické strany sociální spravedlnosti.

Opravdu pak lze s jistotou říci, že si extremisté nebudují v ozbrojených silách paralelní struktury? Dokáží měřit všichni policisté jedním metrem uprchlíkům, jejich zastáncům i vášnivým odpůrcům? Jak moc hluboká a efektivní je výchova společenských věd na policejních školách?

A jak se pracuje na jazykové výbavě mužů a žen v uniformách? První jejich kontakty s imigranty naznačily, že lidé přicházející z oblasti, na níž koukáme skrz prsty, vesměs umí lépe anglicky než čeští policisté.

Aniž bych se chtěl těch, co berou poslání „pomáhat a chránit“ smrtelně vážně, dotknout, nemůžu se zbavit dojmu, že zatímco my, kavárenští vědátoři s modrou knížkou, bychom tu a tam potřebovali lekci bránění hodnot v praxi, tak našim profesionálním ozbrojencům by prospěly lekce humanismu a empatie. Snad na to myslí i demokratičtí politici. Jinak také může dojít na recept pana Bartoše ohledně stíhání vlastizrady bez čekání na volby.