Jak jsem zde již jednou uvedl, ministr Nečas dostal od vlády úkol zpracovat nový systém náhradní rodinné péče. Tento úkol mu byl dle médií zadán na základě analýzy, jejíž výsledky ukázaly velmi vysokou kriminalitu mezi bývalými svěřenci dětských domovů. A není divu. Dnešní dětské domovy jsou totiž zahrnuty velkou pozorností celebrit a relativním luxusem. Tak v něm vyrůstají děti, které si léta zvykají na bezstarostný život v dostatku. Tento stav je však ze dne na den ukončen vstupem do dospělosti a opuštěním ústavu. Mladý člověk se tak náhle ocitne tváří v tvář realitě, která ho náhle nutí starat se sám o sebe a přichází o luxus a bezstarostnost, na které byl zvyklý. Přirovnal bych to k okamžitému krachu dobře zavedené firmy. Jednoduše dojde k sociálnímu šoku. Ten pak řeší buď začleněním do své biologické rodiny a přijetím jejího životního stylu, nebo kriminální činností na vlastní pěst, která má pomoci zajistit pokračování navyklé životní úrovně. Dalším problémem je také fluktuace vychovatelů a vychovatelek, která může být pro děti značně traumatizující.

To všechno v rodině, byť náhradní, odpadá, neboť rodina zpravidla zaručuje kontinuální vývoj. Jsou zde však jiná rizika, která jsou za současného systému-nesystému poměrně značná. Přitom například návrh nového občanského zákoníku upřednostňuje pěstounskou péči před ústavní (§840, odst.2). Pokusím se proto ze svého pohledu nastínit, co všechno by mělo fungovat, aby se pěstounská péče stala efektivním nástrojem v oblasti výchovy opuštěných dětí. Třikrát jsem se snažil vstoupit do světa těch, kteří se budou podílet na vzniku nového systému. Jak jsem dopadl, posuďte sami.

V prvním případě jsem zpracoval zprávu , do které jsem uvedl jako příklad to, jak jsme se stali pěstouny já s mojí manželkou, včetně ekonomického rozboru, práce úřadů a problémů, kterým musíme čelit. Tuto zprávu jsem zaslal doporučeně ministru Nečasovi. Asi za dva měsíce mě zavolala úřednice z jeho ministerstva a pozvala mě na hodinový rozhovor do Prahy. Po zavěšení telefonu mi došlo, jak je hodina krátká a zavolal jsem jí zpět s tím, ať mi dají témata, ve kterých můžu být nejvíce užitečný, že se na ně do schůzky co nejlépe připravím. Odpověděla mi, že je to zbytečné, že to bude takový nástřel. Na schůzce mě vyslechli tři úředníci a mé pocity byly rozpačité. Měl jsem pocit, že dostali úkol mě vyslechnout a splnili ho. Byl to takový nástřel.

Druhá zkušenost byla taková, že jedna organizace z Prahy pořádala přednášku o pěstounské péči pro poslance PČR. Napsal jsem jim, že nabízím pohled člověka, který vykonává profesionální pěstounskou péči podle současných zákonů naší země. Odpověděli, že celou přednášku provede pět britských odborníků, a tak se taky stalo.

A před rokem (v době přijetí reformy) jsem navštívil pana poslance Kafku z ODS, který mě skutečně pozorně vyslechl, sdělil mi, že politika je běh na dlouhou trať a dal mi brožurky o ODS a bonbóny. Když jsem ho v listopadu žádal o kontakt na lidi, kteří se budou novým zákonem zabývat, neodpověděl mi.

Jak bych tedy viděl funkční profesionální pěstounskou péči já? Rodina by se měla starat o minimálně čtyři, maximálně šest dětí. V případě postižených dětí nejvíce o dvě. Péče o svěřené děti musí být vykonávána v odpovídajících domácích podmínkách, tím chci říct, že dům či byt musí zajišťovat dostatek místa pro každého člena rodiny (každý má mít své soukromí, kam může utéct před ostatními). Nemovitost musí být vlastnictvím pěstounů, aby byly eliminovány problémy s bydlením a tím ohrožení rodiny do budoucna. Příprava nemovitosti (přestavba, nákup atd.), by měla být v režii budoucích pěstounů, kteří tím také prokáží, že to myslí vážně. Půjčku na to by měl bezúročně poskytnout stát, pokud by v nemovitosti nebyla provozována profesionální pěstounská péče po dobu splácení půjčky, přidaly by se úroky jako u klasické hypotéky. Vybavení pro děti by měl zajistit stát. Pěstouny musí být oba manželé. Jedině tak odpadne ten pozoruhodný dnešní stav, kdy je profesionální pěstoun oficiálně nezaměstnaný a mzda je mu vyplácena sociální dávkou. Profesionální pěstounskou péči by měly vykonávat výhradně manželské páry. Jen úplná rodina naučí děti se sociálním problémem zorientovat se ve vlastní budoucnosti (pozor, zde mluvím výhradně o profesionální pěstounské péči, zaměřené na více dětí, ne o případu, kdy se jednotlivec rozhodne starat o jedno, dvě děti).

Rodina musí být pod dohledem. Ne jako dnes, kdy si nás nikdo dva roky nevšiml. Do rodiny by měl pravidelně docházet psycholog, který by dohlížel nejen na děti. Hlavně by sledoval, zda někam neujíždí pěstouni. Dříve byl psycholog (pro případ, že se pěstouni rozhodnou využít jeho služeb) k dispozici alespoň v rámci okresu. Dnes ho máme v krajském městě (cca. 120 km tam a zpět v našem případě). Rodina by měla mít asistenta placeného státem. Měl by na starost několik rodin, mezi nimiž by rotoval podle jejich aktuálních potřeb a pomáhal jim. Do rodin by docházel dlouhodobě a dobře by je znal. Tím by zároveň vykonával supervizi. Nesměl by však být zatížen zbytečnou administrativou, jak bývá dobrým zvykem. Měl by plnit funkci jakéhosi rodinného přítele. Pokud by se většina rodin z jeho okruhu shodla, že nestojí za nic, byl by vyměněn. Tyto služby musí garantovat stát. Jakmile to předá neziskovkám, vše se rozmělní a mine účinkem, pěstouni budou muset za službami dojíždět do velkých měst a hlavní budou brožury, školení a workshopy, kde budou děti ve slamáčcích kreslit, modelovat a usmívat se do foťáků.

Výborná by byla jedna proškolená rodina bez dětí pro určitou spádovou oblast, do které by pěstouni v případě potřeby (odpočinek bez dětí, nemoc) mohli své děti předávat. Na to by se dobře hodili třeba starší pěstouni, kteří již pár dětí úspěšně vychovali a již se necítí na přijetí dalších například z důvodu věku, a rodiny začínající, které by se chtěly stát pěstounskými profesionálními rodinami a prošly by tímto způsobem ideální přípravou.

Tím jsme skočili do další oblasti, a tou je příprava pěstounů. Budoucí pěstouni by kromě testů měli absolvovat stáž v již zaběhaných rodinách, jako doplněk školení u psychologů, kteří stejně často vědí jiné věci, než by vědět měli. Že to je problematické a zatěžující pro rodiny, kam by docházeli? Jedná se přeci o profesionální systém, který musí obsahovat profesionální a týmový přístup.

Pokud by byl přísun peněz do pěstounských rodin takový, jaký je do dětských domovů či Klokánků, nebylo by třeba vůbec řešit finanční stránku věci. Peníze by měly být takové, aby v pohodě pokryly potřeby rodiny tak, aby se děti mohly rozvíjet bez problémů a pěstouni se nemuseli nervovat nad složenkami. Vůbec od věci by nebylo třeba jízdné zdarma pro pěstounské rodiny po vzoru poslanců, které by jim na rozdíl od poslanců značně ulevilo, a výslužné po vzoru policie. Vždyť profesionální pěstouni odpracují mnohem víc hodin, než je možné v normálním zaměstnání. V případě poklesu počtu dětí pod čtyři by byla rodina placena stejně do doby začlenění dalšího dítěte. Průtahy totiž zpravidla nedělají pěstouni, ale úřady.

Do pěstounských rodin by měly mít možnost přijít všechny děti, které jsou umístěny v ústavech. Je to jen otázka úpravy legislativy a v domovech je spousta dětí, které tam jsou jen proto, že nejsou pro pěstounskou péči tzv. právně volné. Pěstouni, kteří jsou žadateli o dítě, by měli být účastníky aktivu, který hledá pro děti vhodné rodiče. Měl by existovat nezávislý dohled nad kroky sociálních pracovníků a ředitelů DD, zda opravdu dávají náhradní rodinné péči k dispozici všechny vhodné děti.

Proč vůbec taková opatření, když si přece děti bereme z lásky? Protože výchova dětí z ústavů je velice komplikovaná a jen s láskou si nevystačíte. Jejich biologičtí rodiče bývají často velmi problematičtí a je třeba si uvědomit, že děti, za jejichž výchovu přebíráte odpovědnost, mají jejich genetickou výbavu. Myslíte, že vychovatelka v ústavu by ke své práci (která je na rozdíl od pěstounů ohraničena pracovní dobou) zvládla chodit ještě na plný úvazek do jiné práce? A na připomínky, že by takovou věc člověk neměl dělat pro peníze, odpovídám, že neměl. Za peníze však ano, jinak to ani nejde.

Závěrem jedna prosba. Pokud máte možnost upozornit na tento text nějaké pěstouny, učiňte tak, a pěstouny prosím o zaslání připomínek a dalších návrhů na mail martin.pich@tiscali.cz . Vše zpracuji a písemně zašlu na MPSV. Do tvorby zákona totiž vstupují stejně jako do tvorby jiných zákonů subjekty, které si snaží zajistit poskytováním pseudopodpory pěstounům dobré živobytí a na rozdíl od pěstounů na to mají čas a prostředky. Tak ať z toho zase není paskvil.

Ve Vysoké Srbské 1. září 2008

naše holky