„Morální zákon ve mně“ Imanuela Kanta je projekcí etických norem, které vznikají společenským konsensem. Dnes je tento konsensus jiný než v době sametového převratu. Mnozí z nás se těžce smiřují s tím, že uplatňování etických norem je tím snazší, čím je společnost vzdělanější a – bohatší. Málo proměnlivými pilířem etiky je biologický princip zachování jedince a zachování rodu zakotvený v Desateru.

V pondělních LN se Dalibor Martínek pohoršuje nad morálkou velkostatkářů, kteří pěstují na polích místo obilí sluneční energii. Své latifundie vybavili panely díky dotacím od státu, který na to dostal od EU 5 miliard z Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj. Fotovoltaičtí velkopodnikatelé přemlouvají senátory, aby podali ústavní stížnost, projde-li novela zákona o vysokém zdanění a snížení podpory fotovoltaiky. Jinak hrozí, že si budou stěžovat ve Štrasburku, což by nás stálo na arbitrážích 260 miliard.

Můžeme si tedy myslet, že EU to spískala a teď si to vypijeme my. Co kdyby EU šla morálně do sebe a nějaké dotace na ty arbitráže přihrála? Jistě se najde mnoho šikovných, kteří budou umět takovým penězotokům pustit žilou.

Nevím, v čem je tady etika. Každá investice nese přece nějaké riziko. Investoři nechtějí připustit, aby se jim investice vrátila až za 15 a ne za 7 let. Snad v tom, že etickou oporu hledá každá skupina lidí, kteří prosazují své zájmy.

Mnohem víc etiky vidím v tematice na další stránce LN, ačkoliv se zde o ní explicite nemluví. Jde o ostrou kritiku názoru Alexandra Tomského, který v LN z 18.11. odsoudil snahu lékařů zachraňovat novorozence s velmi nízkou porodní váhou.

Co je etické a co ne, o tom rozhoduje společenský konsensus. V antické Spartě se „nedochůdčata“ vrhala do moře z Tarpejské skály. Pán mohl zabít svého otroka, který ho nějak rozčílil. Dnes je etickým imperativem snaha snížit utrpení zvířat. Přesto se v Anglii loví lišky krutým nemilosrdným způsobem, ve Španělsku se v koridě zapichují býci. Kdyby mohli mluvit, řekli by nám co si o naší etice myslí vánoční kapři.

Etické normy se mění v průběhu dějin a jsou odlišné i v současnosti podle toho, kde se nacházíme na zeměkouli. V Indii hynou krávy stářím, ačkoliv jsou tam podvyživené děti, v Kolumbii a ve Venezuele jsou oblíbené krvavé kohoutí zápasy, kde publikum jásá, když jeden ze soupeřů zahyne.

Něco však zůstává bez větších změn po tisíciletí. Je to judaisticko-křesťanská tradice vyjádřená v Desateru. Nemusím věřit, že to nadiktoval Mojžíšovi Hospodin. Nezabiješ, nepokradeš, budeš ctít otce svého i matku svou. Je to v souladu s biologickým principem zachování jedince a zachování rodu.

Jako lékař jsem složil Hipokratovu přísahu a dělám vše, abych slib dodržel. Líbil se mi názor, že „lid má právo na zdraví“ a že při péči o nemocné se nesmí dělat rozdíl mezi chudými a bohatými.

Je to však právě zdravotnictví, které mne poučilo, že i možnost chovat se eticky závisí na penězích. Jen velmi bohatá společnost si může dovolit zachraňovat život novorozenců s nižší porodní váhou než půl kilogramu. Ono to totiž stojí moc peněz a finanční prostředky mají své dno. Organizátor zdravotnictví musí rozhodovat, kolik z toho nikoli nekonečného počtu miliard vybraných na zdravotní pojištění se má dát na léčbu nemocných trpících rakovinou, diabetem, depresí, astmatem nebo Alzheimerovou nemocí, kolik prostředků se má vynaložit na transplantace a kolik na péči o nedonošené novorozence. Když jedněm přidá, druhým ubere.

Obdobný problém řeší v dramatičtější podobě válečný chirurg, který zná své možnosti a rozhoduje, koho z těžce zraněných bude operovat a zachrání mu život a které zraněné operovat nebude, protože ví, že jejich stav je tak vážný, že by operace trvala několik hodin. Nesmí ztrácet čas. Musí rozvážit, zda nemá hodiny věnoval péči o osm zraněných, kteří by zemřeli bez jeho rychlého a ne tak časově náročného zásahu.

Během sametového převratu jsme světu ukázali, že „nejsme jako oni“, nemstili jsme se a byli jsme nadšeni Pravdou a Láskou. Nikdy nezapomenu na Václava Malého na Letenské pláni, když tam přivedli esenbáky, kteří tloukli lidi na Národní. Shromážděné sta tisíce občanů zabouřily souhlasně, když řekl „Odpusťte jim.“ Celý civilizovaný svět nás proto právem obdivoval. Nemuseli jsme jít ke svobodě poněkud krvavou cestou Rumunska nebo přes ekonomické zvraty jiných zemí, které se vymanily ze Sovětské nadvlády.

Náš současný společenský konsensus o tom, co je morální a co ne, je jiný než byl před dvaceti lety. Mnohá nedorozumění pramení z toho, že se nám dnes stýská po etickém výsluní světa a po etických normách, kterým jsme věřili tehdy, anebo z toho, že na základě toho, co víme dnes, odsuzujeme činy těch, kteří tehdy rozhodovali.

Dnes je u nás modní slovo desiluze. Nic už není černobílé, hranice mezi Říší Zla a Říší Dobra je neostrá. Svobodný otevřený svět je barevný a není snadné rozeznat, zda zelená je světlejší než modrá a jak je to s tou divně namíchanou fialovou. Většina občanů si myslí, že na tomto zmatení má vinu především touha po penězích. Nepřiměřený nadbytek peněz umožňuje celebritám dělat si reklamu před televizními kamerami svým tělem pokrytým hovězím masem. Lidé generalizují. Mají podezření, že každé bohatství bylo nabyto nepoctivě a že všichni bohatí se chovají nechutně.

Dokud někdo nevynalezne něco lepšího než peníze, za které lze směnit zboží, jsou peníze jedním z měřítek úspěšnosti našeho konání. Demokracie a transparentnost ekonomických vazeb a toků peněz mezi institucemi a jednotlivci, jasné podmínky, podle kterých je poctivá práce odměňována a nepoctivé machinace trestány, mohou potlačit pocity zklamání z toho, že jsme si to před jednadvaceti lety představovali jinak.

Jako psychiatr musím připomenout, že desiluze znamená odstranění iluze. Iluze je smyslový sebeklam, kdy vnímáme zkresleně. Vnímáme něco, co neodpovídá skutečnosti. Je prospěšné zbavit se iluzí, ale nepřestat při tom vidět skutečnost, jaká je. Nemyslím, že jsme podléhali nějaké iluzi, když jsme zvonili klíči. Byla to skutečnost, že komunizmu bylo třeba odzvonit. Dnes musíme ctít skutečnost a nestydět se prosazovat, aby spravedlivá společnost dobro a poctivost odměňovala – třeba i penězi. Je ovšem také skutečnost, že musíme mnohé napravovat. Jak říkal Jan Masaryk. Pravda zvítězí. Ale dá to fušku.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora