SPOLEČNOST: Média a odpovědnost
Proběhlá kauza vajíčkové kanonády na Andělu ukázala, že i pouhé „objektivní“ informování o proběhlých událostech má své vedlejší účinky. Zvláště pokud probíhá v určité četnosti. Stačilo pár dnů vydatného referování o původně recesistickém aktu a z hodu vajíčkem po sociálním demokratovi se stal legitimní způsob vyjádření určitého postoje. Výsledkem byla smutná podívaná na Andělu. A přitom rozhodně nelze tvrdit, že by novináři někoho k házení vajec nabádali. Dokonce lze říct, že jejich reportáže byly původně vedeny dobrými úmysly (např. zachytit násilné chování ochranky). Nicméně nakonec se ukázalo, že nebývalá pozornost věnovaná na jindy bezvýznamných mítincích tomuto fenoménu měla zcela jiné následky: udělala z házení vajíček něco běžného a vlastně i očekávaného. Kdo tedy nakonec za kanonádu na pražském Andělu nese odpovědnost? Při analýzách této události reportéři nikdy neopomenuli poznamenat, jak významnou roli v celé věci sehrál server Facebook. Zapomněli už však dodat, že mnohem významnější úlohu měli oni sami. Podlehli svodu sledovat každý mítink a čekat na svého „vajíčkáře“. Ať už byly jejich motivy jakékoliv, z jejich jednání se vytratil faktor odpovědnosti.
A právě proto vyvstává otázka, jak vlastně chápat tuto „odpovědnost“ a kde ji vzít? Na předchozím případu se ukazuje, že odpovědnost je něco, co nemůžeme vymezit zákonem a dost možná to nepostihují ani etické kodexy samotných novinářů. Skutečná etika odpovědnosti si totiž žádá něco navíc, co se nemůžeme jen tak naučit nebo zahrnout do nějakých pravidel. Žádá po mně, abych viděl za hranice jedné zprávy, události či informace, dokonce i za hranice svých dobrých úmyslů, nutí mě přemýšlet o následcích mých činů. A tak stejně jako kdysi Max Weber žádal „etiku odpovědnosti“ po politicích, je dnes namístě klást podobný požadavek na média. Tento důležitý element však po nich může stěží nárokovat nějaká třetí strana. Sami novináři musejí etiku odpovědnosti individuálně převzít, sami po sobě musí vyžadovat tento apel, sami se musí snažit vidět za hranice svého vlastního oboru.
Kauza s vajíčky je vlastně ještě pořád jen banálním varováním. Oblastí, kde by absence etiky odpovědnosti v našich médiích mohla mít mnohem horší následky, je právě problematika nárůstu extremismu. Ukazuje se totiž, že i pouhé informování, které má patřičnou četnost a je provedeno neodpovědným způsobem, vede v posledku k legitimizaci a uznání daného fenoménu. V dnešní době už se tedy nelze na články či reportáže dívat jen v jejich jednotlivosti, ale je třeba je zahrnout do celého horizontu událostí, který se s jejich pomocí dává do pohybu. Udělat velký rozhovor s členem jádra extremistické organizace je pro novináře či dané médium nepochybně výzvou. Dokonce může být rovněž vedeno dobrými úmysly – např. zobrazit daného jedince jako demagoga. Tato bezesporu lákavá výzva však nesmí přebít nebezpečí, ke kterým takový rozhovor bez ohledu na původní záměr může vést. Před takovou nešetrností nás nemusí dostatečně ochránit ani zákon, ani nějaký vnitřní kodex – v tu chvíli musí nastoupit právě odpovědnost. Přistupovat k práci v médiích, ale i ke každé jiné činnosti, s takovouto odpovědností je samozřejmě obtížné a je pravděpodobné, že člověk udělá chybu. To je vlastně v pořádku, patří to k věci. Když se však něco takového stane, je nutné si to přiznat a ve špatně nastaveném směru dál nepokračovat. I to je dokladem etiky odpovědnosti, která je dnes v médiích tak potřebná.
Text vznikl na základě reflexe témat workshopu „Pomáhají česká média nárůstu vlivu extremismu“ z 29.5.2009
student Fakulty humanitních studií UK
