Přesněji: nejde ani tak o udělení samotné Truman Reaganovy medaile svobody (TRMOF) Václavu Klausovi, ale spíše o ohlas jejího čerstvého nositele na kritiku skutečnosti, že ji obdržel právě on.

Argumentů pro a proti bylo sneseno v posledních dnech dostatek. Publicista Roman Joch je na stránkách serveru Česká pozice (13/10) obohatil o pozoruhodnou myšlenku. Třeba se právě díky tomuto ocenění stane z Václava Klause z "nekomunisty" antikomunista.

Buď jak buď, udělení TRMOF Václavu Klausovi bylo i užitečné. Přinejmenším v tom, že se znovu otevřela dosud nedokončená diskuse o režimu vládnoucímu u nás v letech 1948-1989 (ať už ho nazýváme jakkoli; komunismus není pojem nesprávný, neboť jde o režim, v němž totální moc usurpovala komunistická strana, paralela NSDPAP – nacismus je nabíledni), o roli disentu a Charty 77, nechartistické opozice a nechartistických iniciativ, o nekonformních či podzemních aktivitách jednotlivců, o mlčící většině – a potažmo o postoji každého z nás, kdo prožil alespoň část dospělého věku v onom neblahém období.

Václav Klaus na webu svého Institutu (Zlobu pravdoláskovců jsem očekával, 14/10) v deseti bodech vysvětlil, že nebyl oceněn omylem či nedopatřením (jak si někteří "pravdoláskovci" myslí); jeho "desatero" lze tudíž chápat tak, že rovněž on patří mezi osobnosti, jimž medaile za postoje v oblasti boje proti komunismu právem náleží. Protože ale nebyl signatářem Charty 77, ani aktivistou žádné protirežimní iniciativy s Chartou 77 tak či onak spojené, a přesto byl oceněn za antikomunistické postoje, může se snadno stát ikonou nechartistického "odporu" proti komunismu – což v krajním případě mohli být i pravidelní návštěvníci hospod, kteří po pěti pivech ztratili zábrany a pustili se do kritiky poměrů. Vždyť dělali totéž co on, oceněný antikomunista, pouze pro menší publikum: kritizovali poměry, svobodně diskutovali a navrhovali řešení. Podle moderního vietnamského přísloví čím víc pruhů, tím víc adidas: čím víc piv a rumů, tím odvážnější myšlenky. Tedy: relevantním antikomunistou byl každý, kdo sice žil konformně a dělal to, co po něm režim chtěl, ale byl aktivní v rámci hospodských "seminářů". Václav Klaus sice nikdy nic takového neřekl, ale jeho postoj k Chartě 77 a obhajoba vlastních protirežimních aktivit k takovýmto závěrům logicky směřuje.

Klausův přezíravý postoj vůči Chartě 77 proto může u těchto lidí (a těch byla tehdy drtivá většina) vytvářet jakési opožděné alibi, že nebýt signatářem Charty 77 bylo vlastně správné, neboť tato iniciativa byla v rámci "šířeji chápaného" boje proti komunismu více méně k ničemu.

A to je neblahý důsledek ocenění exprezidenta.

Lidé opravdu stateční, jimž podpis úvodního dokumentu Charty 77 dramatickým způsobem zasáhl do života (jistěže negativně), z nichž mnozí byli na řadu měsíců nebo let vězněni (prof. Patočka byl dokonce politickou policií psychicky utýrán k smrti), lidé, kteří nesli kůži na trh, jsou stavěni na stejnou morální úroveň s těmi, kdo "organizovali semináře". To je ovšem absurdní: Charta 77 kromě jiného rovněž pořádala semináře, byť z logiky věci tajné (bytové). Představa, že by tak mohla činit podobně jako VK a spol., tedy v rámci např. Československé vědecko-technické společnosti, je vskutku naivní. To bychom StB nepřípustně podcenili.

Byly snad Klausovy semináře, ono "něco jiného" (rozuměj alternativa k aktivitám Charty 77), ty jediné správné a chartistické v boji proti komunismu bezvýznamné?

Václav Klaus, pokud jde o relevanci Charty 77, otevřeně uvádí: "Já jsem si opravdu tehdy myslel, že tudy cesta nevede. Nic více a nic méně. A také jsem přesvědčen, že nevedla." Zde budiž připomenuto, o co šlo Chartě především. Aby režim, který podepsal mezinárodní závazky na poli dodržování lidských a občanských práv, těmto závazkům také dostál.

Není snad právě toto, co je víc než přirozené a zcela logické, hodno nejvyšší podpory, sympatií a úcty? Netvrdím, že všichni jsme tehdy měli Chartu 77 podepsat (ani já ji nepodepsal, ale o tom níže), každý, kdo tak neučinil, měl jistě svůj důvod, přičemž si nenalhávejme, že tím hlavním důvodem nebyl strach: bylo by jistě ideální, kdyby všichni kromě komunistů se k dokumentu Charty 77 přihlásili, leč nereálné. Je hodně smutné, jsou-li dnes nejstatečnější ze statečných té doby dehonestováni v tom smyslu, že jejich úsilí bylo vlastně zbytečné, prakticky k ničemu a div ne škodlivé. A že snad Klausovy semináře pořádané "na pomezí oficiálního a neoficiálního" či podobné aktivity (jichž jsem se v menším okruhu a v náboženském evangelikálním prostředí též účastnil) měly v boji proti totalitě větší význam než samotná Charta 77 a iniciativy na ní napojené (např. VONS). Netvrdím, že toto Václav Klaus takto otevřeně hlásá, nicméně jeho obhajobu proti "pravdoláskovcům" v polemice kolem udělení TRMOF lze takto bez rizika omylu interpretovat.

Ačkoli sám jsem Chartu 77 nepodepsal, byl jsem jejím sympatizantem, choval jsem ke statečným osobnostem v jejím čele přirozenou hlubokou úctu a respekt (že mezi nimi byli exkomunisté bylo v daném okamžiku málo podstané, stejně jako za války nebylo pro Churchilla prvořadé, že spojenec Stalin je stejný diktátor jako Hitler – takové odlišnosti se řeší až "po válce") a její text (nahrávku ze Svobodné Evropy) jsem šířil ve svém okolí. Proto mě mrzí, když je odvaha lidí z Charty a kolem Charty znevažována. Nasazovali krk i za nás, kdo jsme v nekonformních aktivitách hráli druhou a nižší ligu – a my budeme dnes, kdy si užíváme plodů svobody, význam jejich angažmá účelově snižovat, abychom obhájili vlastní nedostatečnou odvahu postavit se režimu, tak jako oni, tváří v tvář?

Není právě takovéto počínání možné charakterizovat volnou interpretací Čapkovy myšlenky – kdo byl zbabělý tehdy, chová se zbaběle i dnes? V tom smyslu, že není ochoten přiznat si nepříjemnou pravdu a před úlevou vlastnímu svědomí a pokáním dává přednost vyzdvihování sebe sama a vlastní interpretaci svých aktivit v dobách komunismu předkládá jako jejich jediné správné hodnocení? Nemylme se: my, kdo si tu dobu pamatujeme, víme přesně, co byla Charta a kdo lidé kolem ní, jak obrovské riziko dnes a denně podstupovali – avšak nic nevíme o protirežimních aktivitách Václava Klause. Tím není řečeno, že neexistovaly, ovšem objektivně vzato relevance toho, co vše se skrývá za názvem Charta 77 nedosahovaly ani náhodou.

Když jsem na Nový rok 1977 slyšel ve vysílání Svobodné Evropy (na vyšších krátkovlnných frekcencích bylo v zimních měsícíh méně rušené) prohlášení Charty 77, okamžitě jsem se s ním vnitřně ztotožnil a uvažoval, co dál. Nakonec jsem nepodepsal, a to ze tří důvodů.

1/ Byl jsem v maturitním ročníku, mým osobním cílem bylo dokončit střední školu, neboť jsem považoval za svého druhu úspěch, že jsem ji mohl studovat, ač jako dítě z "třídně" nepřátelského (náboženského) prostředí, samozřejmě nečlen SSM a zcela mimo jakékoli aktivity, jež byly spojeny s touto zálohou komunistické strany.

2/ Měl jsem důvodné obavy, že bych uvedl do velkého nebezpečí (v krajním případě i do vězení) vlastní rodiče, neboť náš rodinný dům byl plný zakázané náboženské literatury dovezené ilegálně křesťany ze Západu. Představa, že kvůli mému chartistickému angažmá budou otec a matka, kteří ač z logiky věci antikomunisté, upřednostňovali před politikou Boha, víru a Bibli, politicky pronásledováni byla pro mne nepřijatelná. (Jenom pro pořádek: rodiče nebyli Svědkové Jehovovi.)

3/ A konečně, obával jsem se, že přihlášením se k Chartě 77 ohrozím vlastní nonkonformní aktivity, které souvisely s dálkovým příjmem zahraničního rozhlasu včetně jeho monitorování, neboť i bez chartistického angažmá jsem byl vyšetřován StB.

Jsou toto dostatečné důvody nepřipojit podpis k Chartě 77? Odpověď nechám na každém, kdo dočetl tento článek až sem. Možná ano, možná ne. V každém případě by mě ani ve snu nenapadlo, abych snižoval význam Charty 77, statečných mužů a žen kolem ní a opovážlivě stavěl vlastní aktivity (včetně samizdatových přehledů vysílání zahraničních stanic, jež jsem rozesílal po republice pro stovky čtenářů) na úroveň či snad nad úroveň, jakou v hierarchii třetího odboje představovala Charta 77.

Proto na udělení Trumen Reaganovy medaile svobody Václavu Klausovi nahlížím s rozpaky. Podobně jako na udělení Nobelovy ceny míru Jásiru Arafatovi.

Stejskal.estranky.cz