Složení jak má být: smetana, mléčné kultury, obsah tuku min. 82% . Proto mi vrtalo hlavou, proč chutná jinak. Vůbec ne jako máslo, na které jsme zvyklí, a které má přitom zcela shodné složení. Chutí se blíží spíš margarínu nebo takovým těm rádobymáslům z rostlinných olejů. Až jsem včera – nespokojený konzument – našel, na zadní straně obalu, tím nejmenším písmem napsáno: Země původu: Belgie.

Tak nevím. Belgičané vyrábějí z mléka evidentně nadbytek másla, místo aby je rozlévali po polích a ulicích. Pak to máslo zabalí do českého obalu a vezou kamióny z Belgie do Čech, za což zaplatíme my v konečné ceně produktu. Kdyby šlo o něco, co bychom u nás nesvedli, pochopím. Pochopil bych to i tehdy, pokud by jejich máslo bylo kvalitnější nebo chutnější. Ale není.

Taky už neumíme pěstovat česnek. V drtivé většině supermarketů, ale i malých obchodů, je česnek čínský. Ani nám nevadí, že se rychleji kazí nebo že je k dosažení požadovaného česnekového efektu nutné použít namísto stroužku celou palici. Hlavně, že je o korunu nebo o dvě levnější, navzdory tomu, že k nám létá letadlem – nekupujeme ani tak česnek, jako palivo do letounů, takže není divu, že na chuť už se nedostává.

Byli jsme papírenskou velmocí. Balíky papírů do tiskáren či kopírek jsou všechny stejné. Z šesti různých druhů, mezi kterými jsem včera vybíral, jsou dva z Německa, jeden ze Španělska, jeden z Polska a dva z ČR, přičemž ale ten jeden se nedá použít, jelikož není kvalitní, má jakousi našedlou barvu a jeho okraje se neustále krpatí.

Ovoce. Česká jablíčka, hrušky, švestky, moravské hroznové víno atd. ani v době své sezóny nepřevládají na pultech našich obchodů. Kupujeme raději ovoce sbírané v nezralém stavu, chemicky vyhnané a ošetřené, zchlazené, které k nám putuje mnoho dní. Díky časté genetické manipulaci vypadá překrásně: jahody jsou velké, rudé, broskve skoro svůdné, jablka jak pro Sněhurku... jen jaksi bez chuti, přičemž z jahod můžete dostat alergickou reakci na ryby (!), jelikož právě jeden z genů ryb pomáhá jahodám přečkat tak dlouhou cestu, aniž by uhnily.

Porcelán, sklo. No tak ať krachnou! Nic jiného si nezaslouží. Sklárny a porcelánky rezignovaly na svou tradici, která se opírala především o kvalitu a přežila dokonce i komunistické „hospodaření“. Babiččin servis z Chodova u Karlových Varů slouží už 80 let – nikde není naťuklý nebo prasklý, je jako nový, krásný. Svoje nádobí (Made in Švédsko) budu muset po dvou letech užívání obměnit. Naši skláři – jak typické pro české prostředí – upřednostnili po r. 1989 okamžitý zisk před dlouhodobou perspektivou, zaměřili se na výrobu kýčů, skleněných zvířátek, předražených váz, růžového porcelánu těch nejnesmyslnějších tvarů a ozdob. Rozvezou je po Praze, do Krumlova, do Varů, pod Karlštejn a prodávají s nehorázným rabatem turistům. Turisté už dnes ale „křišťálového“ kolibříka za 2000 Kč nekupují. A sklárny, které dobrovolně ztratily své tradiční odběratele, už se sotva dokáží vrátit do opuštěných kolejí někdejší tradice a slávy.

Kde se stala chyba? Proč kupujeme brambory z Holandska, Francie, Polska, když ty nejlepší stejně rostou na Vysočině?

Něco shnilého je ve státě českém, a vinu na tom mají všichni: vláda, parlament, výrobci, obchodníci a my – zákazníci.