Výročí konce války i evropské volby odhalují, že Češi nevědí, kam chtějí patřit

Výročí konce druhé světové války se u nás neslo v poněkud mdlém duchu. Nebýt návštěvy ruského motorkářského gangu Noční vlci při jejich tradiční jízdě do Berlína, zůstalo by u klidných pietních akcí a zpravidla skromných přehlídek dobových uniforem a vojenské techniky. Avšak aby historické výročí hýbalo veřejností, musí mít nějakou vazbu k aktuální politice.

Což – samozřejmě, velmi problematicky – dělají Noční vlci, kteří kladou sovětský válečný triumf do přímé souvislosti se současným ruským režimem i s rehabilitací Stalina, jehož roli v dějinách země hodnotilo v nedávném průzkumu kladně rekordních 70 procent Rusů. „Stalin je stále idolem ruské historie, nepřekonatelným vůdcem. Stalin nám vytvořil velký stát, vytáhl ‚ruskou civilizaci‘ z propasti,“ pronesl před pár lety vůdce ruské vlčí motosmečky Alexandr Zaldostanov, přezdívaný Chirurg. Do Berlína ani do Prahy se letos opět nepodíval, poněvadž je kvůli protiruským sankcím v EU i v USA na černé listině.

Po listopadu měly a dodnes vlastně mají velkolepější ráz pouze oslavy v Plzni, osvobozené od nacistů americkou armádou. A nejen kvůli skutečnosti, že se to v dobách komunismu nesmělo připomínat. Osvobození Američany, armádou demokratické západní mocnosti, symbolicky vyjadřuje i pád komunismu v roce 1989 a implicitně též přesvědčení, že takto to mělo proběhnout už v roce 1945 v rámci celého Československa. Sovětská Rudá armáda je coby osvoboditelka kvůli pozdějším zkušenostem i díky současné ruské politice mírně řečeno dosti problematická, její přínos člověk ocení spíše racionálně, ne emočně. A vlasovci, kteří se obrátili na tu správnou stranu za vteřinu dvanáct, mají velký vroubek právě kvůli předchozí spolupráci s Němci.

Minulost skrz mřížku přítomnosti

Popsané pocity a postoje jsou zcela přirozené – minulost se vždy a všude posuzuje přes mřížku přítomnosti a vědomí následných historických událostí. Těžko bujaře slavit Den vítězství, když je sporné, jestli to opravdu byla výhra.

Co vlastně rozhodlo o našem pádu do chřtánu sovětské říše? Prezident Edvard Beneš a jeho vstřícná politika ke komunistům a ke Stalinovi? Osvobození v květnu 1945? Nebo až volby z 26. května 1946, jakkoliv ne plně svobodné?

KSČ tehdy celostátně získala 31 % hlasů, ovšem kandidovala pouze na území dnešní ČR. V Čechách komunisté obdrželi 43 %, na Moravě 34 %. Byť existovaly ještě tři jiné alternativy: národní socialisté, sociální demokraté a lidovci. Na Slovensku kandidovala Komunistická strana Slovenska, jež tam utržila 30 % a skončila druhá za Demokratickou stranou. V celostátním průměru to znamenalo 7 %. Neboli, sečteno, celkový výsledek komunistů v Československu činil 38 %.

Paradoxně jsme tak ale byli blízko Francii a Itálii. Ve Francii skončili komunisté v parlamentních volbách v červnu 1946 druzí s 26 %, v listopadu pak vyhráli s 28 %. (V říjnu 1945 zvítězili s 26 %.) V Itálii se komunisté v červnu 1946 umístili až třetí s 19 %, ale v dubnu 1948 již druzí s 31 %. Volby z roku 1946 každopádně naznačují, že toho o komunismu a příčinách jeho popularity v jisté době stále víme poměrně málo i že zkrátka nešlo pouze o nějaký „import z východu“. Francii s Itálií neosvobodila Rudá armáda, čili v jejich případě lze ještě méně kalkulovat s nějakým „válečným bonusem“ coby zdrojem hlasů pro komunisty.

Dnešní zrada Západu

Souběžně s připomínáním konce války u nás odstartovala i horká část kampaně k eurovolbám, které proběhnou v předvečer výročí voleb 1946 – 24. a 25. května. Hlavní role v kampani ale zatím připadla Babišově čepici, průzkumy předvídají opět docela nízkou volební účast. Střed a pravice se mydlí mezi sebou o slábnoucí segment proevropských voličů. Přitom skoro všichni politici právě tyto volby označují za osudové, za hlasování, jež výrazně ovlivní budoucnost Evropské unie.

Nástup diktatury či invaze z východu kvůli eurovolbám patrně akutně nehrozí. Evropská integrace se však nesporně nachází na historické křižovatce. Českou společnost to ale moc netrápí.

Jde docela o rozpor ve srovnání s ústřední rolí Plzně v májových oslavách. Vždyť EU je projevem západní civilizace, Evropský parlament leží na západ od nás. Za jednu z hlavních příčin hlasování pro komunisty v květnu 1946 se často považuje mnichovský syndrom, vědomí zrady Západu v roce 1938. Nyní u nás zdá se převládá analogie tohoto pocitu – současná zrada Západu však spočívá ve dvojí kvalitě potravin. Boj proti ní mají v programu skoro všechny strany, téměř všechny hodlají prosazovat silnější roli Česka v EU, ne-li vystoupení z ní. Zastánců prohloubení integrace mnoho není. Kandidáti ze sebe chrlí zpravidla jen obecné, tisíckrát omleté fráze, například o nikým nevolených bruselských elitách či o nutnosti reforem EU, aniž by ovšem uvedli cokoliv konkrétnějšího. Česká společnost evidentně tápe, neví, čím je ani čím hodlá být a kam chce patřit.

Autor je politolog

LN, 14.5.2019