Odpovědi předsedy sněmovny Lubomíra Zaorálka na otázky Václava Dolejšího (Poslanci nemají chuť to změnit, říká Zaorálek, MfD, 7.1.) mne dost šokovaly. Ač jsem se již několikrát zařekl, že na chování tohoto establishmentu nemá smysl reagovat, nedá mi to, abych se nevyjádřil k mentalitě "zástupců lidu". I já k tomuto lidu, na jehož úkor se takovéto věci dějí, patřím a proto budu velmi jasný a otevřený.

Co naplňuje demokracii a dává jí obsah, hodný jejího jména?

- Demokratické instituce.

Jistě, naše země formálně demokratické instituce má - ač i ty mají v našem systému výlučně zastupitelské demokratické demokracie systémové vady, umožňující celou řadu právě takových věcí, jako jsou výhody a privilegia zástupců lidu. Jak? Prostě tím, že chybí to, co ty instituce naplňuje demokratickým duchem - a to je

- schopnost demokratického myšlení a konání těch, kteří tyto instituce ovládají a provozují - tedy v prvé řadě "volených zástupců lidu". Hned v "druhé" řadě je to něco, co v našem současnou pol. reprezentací tak vehementně jako jediná "pravá" demokracie prezentovaném systému téměř úplně chybí - a to je

- legislativně a institucionálně zakotvené mechanismy systémové zpětné vazby a kontroly zástupců samotným lidem a navíc

- legislativně a institucionálně zakotvené mechanismy participace občanů na politickém SPOLUrozhodování MIMO politické strany (již "geneticky" motivované většinou zcela jinými zájmy, než občané) - to na všech úrovních státní a komunální správy

V české politice jsem sám strávil přes pět let - a to ne jen jako řadový člen nějaké strany; měl jsem možnost poněkud nahléfnout do vnitřních mechanismů a myšlení lidí, deroucích se k moci. Takže vím, co je v naší (post)totaltní mentalitě statisticky významným hnacím perem politické angažovanosti. I pan předseda Zaorálek je již dlouho v tomto prostředí a nemusím mu tedy vysvětlovat, co si myslím o ušlechtilosti motivace a důvodů "jít do politiky" u bohužel drtivé většiny - a přinejmenším rozhodně té úzké menšiny lidí, která ve stranách má přístup k zásadnímu rozhodování.

Mimochodem: proč ty úvozovky ve výrazu "volených zástupců lidu"? Pan Zaorálek sám připouští, že "často narazí" - míní tím jistě se svými dobře míněnými kroky k zlepšení morálky zástupitelů lidu. Jistě ví - tak jako já - na základě čeho a jakými psychologickými mechanismy se vytváří u voličů jejich "svobodné" rozhodnutí volit tu či onu stranu, člověka. Předvolební kampaně, bombardující občany (u nás jde ještě stále spíš o obyvatele, než vědomě se angažující občany!) psychologickými podprahovými triky, deformují skutečnou problematiku společenského vývoje na pseudoproblematiku, odpovídající bažení stran a jejich exponentů po moci především pro jejich vlastní potřebu a potřebu s nimi spjatých zájmových družstev, nikoli po moci pouze a výlučně jako prostředku služby zemi a jejím občanům. Jaká je však společenská legitimita výsledků takových voleb?

Ale vrátím se ke konkrétnímu důvodu mého příspěvku.

Pan předseda Zaorálek říká ve svých odpovědích, že "nepozoruje, že by tady //ve věci poslanecké rekreace// zrál názor, že je třeba něco změnit", že "tady člověk občas narazí" a - a to mne zarazilo nejvíce - že "kdyby to někomu takto připadalo //jako nesprávné//, tak tam nepojede".

Nuže - ty první dva výroky odráží přesně skutečnosti, o kterých píši výše - aroganci naší dnešní "classe politique" - a její přesvědčení (ne-li uvědomělé, pak rozhodně žité), že je majitelem této země. Ten třetí výrok odráží skutečnost, že obecně slušné a občansky zodpovědné jednání lidí s tak obrovskou mocí a ovlivňovat životy každého z nás, je ponecháno zcela na jejich libovůli. Budou se chovat slušně prostě... jsou-li slušní! Nemají-li však tito lidé schopnost chápat to kantovské "hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně", a neexistují-li vnější obranné a kontrolní mechanismy, je osud demokracie v této zemi nadlouho velmi zásadně ohrožen.

Je totiž jedním z neklamných znaků degenerace jakéhokoli systému, řídí-li bez jakékoli nebo jen s minimální zpětnou vazbou zvenku - sám sebe. Je nejen absurdní, ale i nebezpečné aby zaměstnanci nějaké firmy rozhodovali sami o svých platech, o svých dovolených, o svých požitcích, výhodách, právech a povinnostech či věčné beztrestnosti za své prohřešky proti firmě. Zaměstnanci firmy zvané česká společnost - zástupci lidu - však tuto pro celou společnost fatálně nebezpečnou absurditu provozují - a náš "demokratický" systém jim to umožňuje nejen tím, že jim dává moc toto rozhodování uplatňovat, ale i moc samu tuto moc eo ipso legislativně kodifikovat. Přpomíná to obludnosti jiných degenerujících systémů - v astrofyzice najdete do sebe sama zhroucený útvar, zvaný "černá díra" - fyzikální singularita, v níž ztrácí platnost veškeré "normální" zákony vesmíru a jež se tím z "normálního" vesmíru vyděluje. Je to nenormální monstrum.

Je smutné - a ve skutečné demokracii nepřípustné, že ve vesmíru českých politiků se existence takové nenormální politické singularity zcela vědomě produkuje a jejími uživateli zuby nehty udržuje a téma, že by o těchto věcech měl rozhodovat NA POLITICÍCH NEZÁVISLÁ, NESTRANICKÁ A NEPOLITICKÁ INSTITUCE, je absolutní tabu!

Když jsem se v r. 1995 vrátil ze svého 27-letého exilu ve Švýcarsku (o jeho demokratické symbióze občanů a politiků a "personální unii" zástupců lidu s lidem samým bych mohl uvádět celou řadu důkazů), domníval jsem se, že morálními následky totality budeme trpět ještě dvě generace. Dnes vidím, že to bude mnohem delší cesta. Po několika zásadních (a naivních, ne-li přímo úmyslných) "chybách" lidí, kteří po Listopadu určili směřování nového režimu v této zemi vznikl systém samoděržaví politických stran, kde občan - mimo odevzdání volebního lístku jednou za čtyři roky ve volbách (o legitimitě jejichž výsledků píši výše) - nemá co říci. A pokusí-li se přesto, zbývá mu jenom ta opovrhovaná "ulice". Z ní je ovšem okamžitě vyháněn do stran, jako jediného správného prostředku tvorby politické vůle. Za dobu půl generace od transformace totality v pseudodemokracii zde vyrostla a zemi si přivlastnila nová politická a profitérská nomenklatura, která brání zdravému vývoji ke skutečně demokratické společnosti v této zemi. Je to žába, dusící pramen čistší vody, které se národ po desetiletích totality chtěl napít.

Lid to - při vší své stále větší frustraci a z ní plynoucí pasivitě - cítí a říká "není koho volit". A ve smyslu toho, co mu etablované strany nabízejí, má lid pravdu. Do těchto konců přivedla naše politická reprezentace tuto zemi. Pokládám za největší prohřešek, jehož se na ní dopustila to, že po celou dobu od tzv. sametové revoluce úporně mystifikuje národ tvrzením, že tento pseudodemokratický paskvil, tuto faktickou "partajokracii", vydává za jedinou správnou demokracii. S tím výsledkem, že lidé ve svém názoru a posuzování demokracie jako takové s vaničkou špinavé vody tohoto paskvilu vylévají i dítě demokracie skutečné - dosud u nás většinou národa nepoznané.

Pan předseda Zaorálek by zřejmě s tím, co píši, nebude souhlasit. Pokládám jej však - tak jak jej mohu posoudit - za jednoho ze slušnějších politiků, ale ani on nebudete zřejmě ani ochoten, ani schopen principiálního poznání, že rovnice českého politického marasmu nemá řešení v oboru těch opatření, která mu tento establishment je schopen a ochoten nabídnout. Je starou zkušeností, že do zlatova opečené a křupavé sněhové koule nelze vyrobit.

Přes dvě stě let starý vynález zastupitelské demokracie v naší éře docházi ke konci své použitelnosti, degeneruje v oligarchie politicko-ekonomických uskupení, vládnoucí NAD lidem - nikoli PRO lid. Nevzpamatuje-li se naše západní kultura, naplní se děsivá fikce Aldouse Huxleye, popsaná v jeho "Báječném novém světě".

Naše politické strany by musely být schopné se v zájmu prospěchu této země a jejích občanů vzdát toho pro ně nejcennějšího, co si vydobyly na národu, jenž po dvou či třech generacích totality o pravé demokracii neměl ponětí a nechal se ohloupit charismatickými demagogy stranické "pravice" i "levice".

Musely by se totiž vzdát prosazování totálního monopolu principu výlučně stranické zastupitelské demokracie nad celým politickým životem země - a tím i principu monopolu moci politických stran a akceptovat právo i politicky neorganizovaných občanů na nestranickou kontrolní a rozhodovací participaci mimo, vedle a jako korektivní doplněk stranického mechanismu voleb a zastupitelství!

Ale to je už pohádka z bájné země, kde si blahobytní a dobře nasycení kapři sami vypouštějí své výživné rybníky. Protože naši kapři - jak známo - o Kantovi nejspíš nikdy neslyšeli, a pokud slyšeli, je jim - jak také známo - v jejich výživném kalném rybníce, kam světlo všehomíra nedopadá, srdečně ukradený.

11.1.2006