Stále se opakující slova, v rozmezí od nepravdivého tvrzení až po prokázané lži, evokují myšlenku, nakolik jejich použití diskredituje politika, aby nuceně opustil svoji funkci. V obyčejném bytí je lež součástí běžného života a společnost bez lži by byla vskutku nudná. Připomeňme si žertovné stupňování slova lež, jako milosrdná lež, prachsprostá lež a slova (lépe sliby) politiků, a tak se dostáváme do sféry hodnostářů a jejich hájenství v oblasti lží.

Abychom v politice pochopili, jak to s pravdou a lží opravdu je, nabízí se parafráze slov francouzského filosofa Françoise de La Rochefoucaulda (1613-1680): "Politika je umění prezentovat své lži tak často, přemlouvavě a věrohodně, až se stanou veřejnou pravdou."

V době bolševizmu nám bezobsahově slibovali lepší zítřky, utužovali jsme mír, socializmus, pracovní závazky a radostně jsme pracovali pro lepší život našich dětí. Dnes mají politici schopnost stejně pokrytecky předjímat svou schopnost o dosažení opravdové demokracie (kde se samozřejmě nebude krást), zajištění lépe fungujícího státu, kde nastanou vyšší důchody a kde se nebudou zvyšovat daně – kde se prostě všichni budeme mít lépe. Mohou fakticky lhát o všem, co si zamanou, anticipujíce tak svoje parlamentní fungování, protože jsou chráněni imunitou a dále i tím, že za svá slova, ani skutky nenesou žádnou obecnou zodpovědnost (jen odpovědnost sami vzhledem k sobě a hlavně vůči své vlastní držbě). Pokus bychom důsledně nárokovali, že každé lživé tvrzení by mělo mít za následek odstoupení z funkce, dnes by v politice nikdo nezbyl.

Skutečné činy a výroky politiků pak musíme interpretovat vzhledem k jejich finančnímu pozadí, tj., kdo a jak ekonomicky silný stojí za jejich slovy a následně jak kladně či záporně se pro veřejnost bude jejich jednání komentovat (media, tisk atd.). Zrada se tak může interpretovat jako politicky prozíravý čin (nepodpoření volby prezidenta), stejně tak politický nárok nést za téměř prohrané volby odpovědnost jako falešné/faktický (ne)selhání či naopak – záleží na tom, kdo prosadí svoji "pravdivou" pravdu (o charakteru zúčastněných dlužno raději pomlčet). Voliči tak mohou překvapivě podlehnout kdejaké klamavé smyšlence a přetlumočit si ji jako politickou mazanost, což se dá ocenit třeba úspěšným zakroužkováním (opsaná dizertační práce, koupené tituly) nebo chápavým pousmáním nad nezaviněnou ekonomickou neobratností (padáky, které nepadaly) – stačí, že dotyčný je profláknutou osobností, která umí přesvědčivě fingovat hru na pravdu a lež, často navíc pod praporem obhajoby "skutečné" demokracie. Bohužel, pravdivost tvrzení, jako zavazující hodnota pro výrok politika, je pro společnost stále ještě v nedohlednu a odcházení politiků pro vyřčení nepravdy jen iluzorním počinem.

Každá pravda má asi určitý poločas svého rozpadu, kdy se stává lží, a naopak každá lež se nakonec může ukázat pravdou.

Emeritus a dr.h.c.