16.10.2019 | Svátek má Havel


SPOLEČNOST: Konzervativní politika

7.10.2019

Místo klimatického alarmismu spoléhat na lidi a přinášet osvědčená řešení

Ochrana klimatu, potažmo životního prostředí je téma vyžadující setrvalou pozornost. Pokud se člověk podívá na celou problematiku střízlivým pohledem, musí vnímat, že se o ochraně životního prostředí nejen mluví, ale dělá se i celá řada opatření na jeho ochranu. Jen vše nejde hned a už vůbec ne snadno.

Momentálně prožíváme mohutnou reflexi v podobě studentského hnutí Future for Fridays, kdy nám mladí lidé naléhavě kladou na bedra, abychom „s tím něco konečně dělali“. Jsem opravdu ráda, že se nebojí vyjádřit svůj názor, a to navzdory velké míře nevole z různých stran.

Myslím si, že teď máme díky tomu příležitost dosáhnout v této oblasti velkého pokroku. Greta Thurnbergová dokázala díky svému úsilí téma ochrany klimatu dostat do koncentrované pozornosti, jakou snad mělo naposledy v 70. letech 20. stol. v době vydání zprávy Meze růstu. Otázka proto stojí, co s tím teď uděláme.

Je na nás všech, abychom přiložili ruce k dílu. Současně souhlasím, že velkou porci odpovědnosti za ochranu životního prostředí mají především politici. Lidé si je zvolili a chtějí od nich řešení.

Hned na začátek se musím přiznat, že nejsem příznivkyní environmentálního alarmismu. Ochranu životního prostředí považuji za konzervativní téma, dokonce bych řekla za určitou hodnotu, kterou může konzervativní politika nabídnout společnosti. Nebudu proto Gretě vyčítat, že očekává řešení od politiků. Konzervatismus je totiž krom jiného uznání kontinuity, kdy my, tady a teď, spravujeme krajinu, kterou nám svěřili naši předkové a kterou po nás převezmou naši potomci. Takže s Gretou v tomto souhlasím.

Alarmismem však na druhou stranu chápu všechny ty různé apokalyptické vize konce světa, které nám servírují některé aktivistické skupiny nebo nevládní organizace nadnárodního rázu. Problém je, že za tím vším je často natažená ruka ke grantům nebo zájmy, o kterých zpravidla nemáme tušení.

Podobně to vidí sir Roger Scruton, velký konzervativní myslitel současnosti. Ten odmítá globální kampaně ve jménu klimatu, které považuje za jakýsi „spasitelský syndrom“ progresivní liberální levice. Scruton naproti tomu staví do centra místní společenství, které nazývá „oikophilia“.

Tímto slovem označuje domov, společenství lidí, přičemž klade důraz právě na vzájemné vztahy napříč generacemi, včetně těch minulých a budoucích. Není to tedy jen životní prostor, který musíme chránit, ale také mezilidské vztahy, emoční pojítko mezi lidmi, které náleží k danému místu. Pozor, není to nostalgie a hledání „starých dobrých časů“, jak si někteří kritici konzervativní politiky myslí, ale je to slovy Scrutona „láska k přetrvávajícímu vědomí mezi věcmi, které trvají“. Jinými slovy úcta k minulým generacím a současně respekt k těm budoucím.

To je pro Rogera Scrutona také hlavní argument, proč selhávají velké globální akce nebo mezinárodní klimatické dohody. Chybí osobní zaujetí obyvatel pro věc, chybí důvod, proč by se k nim měli upínat a brát za své, není tu spojení s domovem. Chybí emoční vazba a postoj, kdy srdce člověka říká „záleží mi na tom“.

Scruton jednoznačně nabádá, abychom kladli důraz na lokální komunity a soukromé vlastnictví. Jedině tak dosáhneme toho, že se lidé budou starat o svěřené majetky a životní prostředí. Na rozdíl od extrémních libertariánů však nehoruje pro totální privatizaci. Věří v sílu obce, komunity, která se postará o společné veřejné prostranství. Říká, že máme „stát držet stranou všude tam, kde se o věci postarají lépe občané“. Nikoli tedy bezbřehý trh, který má zajistit funkční řád, ale občané.

Přesto nejspíš namítnete, jak chce Scruton vyřešit znečišťování, které způsobují velcí výrobci, kteří zpravidla před životní prostředí staví zisk. Právě tady musí nastoupit stát se svým aparátem a vymáhacími prostředky. Stát musí stanovit jasné mantinely a musí se také postarat o to, aby původce znečištění zaplatil za jeho neutralizaci. Nesmí to jít na účet společnosti.

V tomto smyslu jsme podle mého názoru svědky častého selhání ze strany státu. Ten místo aby vytvářel takové prostředí a penalizoval původce devastace životního prostředí, ještě je podporuje.

Nejviditelnější příklad je naše zemědělství. Přiznejme si to. Na každé konferenci a semináři slýchám, jak musíme chránit půdu a vodu v krajině, ale na druhou stranu náš stát masivně dotuje obrovské zemědělské koncerny, které všechno hodnotné z krajiny vysávají. O žlutých lánech řepky, která vytlačuje tradiční zemědělské plodiny, ani nemluvě. Přitom stačí vyjet za hranice do sousedního Rakouska a rozdíl uvidíme na první pohled. Malá políčka, diverzifikované plodiny, remízky, drobní farmáři a spotřebitelé jako lokální patrioti. Přesně o tom Scruton mluví.

V souvislosti s dotacemi a určitým falešným environmentálním aktivismem se pojí také další riziko, které ilustruje poměrně nedávná historie naší země. Solární energetika. Osobně jsem pro inovativní zdroje energie a podporuji je všemi deseti. Jedna věc ale je, pokud stát podporuje výzkum a vývoj, druhá věc je, pokud na dlouhé roky dopředu garantuje příjmy několika byznysmenům. To ukazuje další aspekt konzervativní politiky ochrany životního prostředí. Ne přímá podpora podnikání, ale vytváření rovného prostředí. A pokud podpora, tak na straně vědy, výzkumu a vývoje.

Když mluvím o státu, mluvím samozřejmě především o politicích, od kterých Greta a další oprávněně očekávají, že se o věci postarají. Souhlasím s Rogerem Scrutonem, že bychom v tomto měli spoléhat především na národní stát. Přeci jen k němu máme blíž, než k často nevoleným úředníkům z nadnárodních institucí nebo globálních neziskových organizací. Každý stát totiž funguje v určitém kontextu, má své vlastní, specifické problémy. Neříkám, že se máme uzavírat před světem. Naopak, to jsem řekla mnohokrát, cením si našeho členství v EU i dalších mezinárodních organizacích. Ty však vidím především jako prostor pro vzájemný dialog a garanci určité stability, míru a svobody. Ne jako instituce, které mají řešit naše lokální problémy.

Ostatně, jak naznačuje Scruton, žádná nadnárodní instituce nepohne s velkými znečišťovateli, jako je například Čína. Paradoxně nemá vliv ani na rozhodování vládní garnitury USA, jak v těchto dnech vidíme v přímém přenose. Jediný, kdo má na tyto vlády vliv, jsou občané tamních zemí. V USA je naděje, že zafunguje demokracie a ledy se pohnou. Ale dovedete si představit masové demonstrace v Číně? A to je druhý extrém. Pokud totiž vezmeme lidem možnosti, aby si své věci spravovali sami, jak také Scruton žádá, a necháme to vše v rukách státu, sebereme lidem odpovědnost za své místo, přetrháme jejich vazby k domovu.

Jaká jsou tedy osvědčená řešení konzervativců ve věci ochrany klimatu?

- podporovat vztah k místu a tradicím
- důraz na lokální komunity, podpora místních iniciativ a spolků
- garance soukromého vlastnictví a volného trhu
- jasná pravidla pro všechny potenciální znečišťovatele a povinnost nést náklady za likvidaci znečištění
- důvěra v národní politiku a méně spoléhání na nadnárodní instituce
- opatrné zacházení s dotacemi - podpora malých producentů s důrazem na ochranu krajiny (např. budování tůněk)
- namísto podpory „environmentálních podnikatelů“ (viz solární panely v ČR) podporovat výzkum, vývoj a inovace

Scruton jde v některých svých návrzích ještě dál. Apeluje na určitou uvědomělost lidí. Říká, že pokud nechceme podporovat drancování planety, nemáme nakupovat v nadnárodních řetězcích. Podobně bychom mohli smýšlet o letecké dopravě. To už ale nechme na svědomí každého z nás.

Na závěr přidávám ještě jedno hezké motto, citát Rogera Scrutona, který nejen v rámci ochrany klimatu a životního prostředí pevně věří v lidi. Souhlasíte s ním?

Lidé „to (své životní prostředí) budou bránit, protože mají silné pouto ke svému domovu, a chtějí svůj domov udržet bezpečný a krásný“.

Inga Petryčka


Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.