Stalo se již evergreenem posledních let před blížícím se 28. říjnem spekulovat, zda prezident republiky u příležitosti tohoto státního svátku vyznamená Ctirada a Josefa Mašíny. Muže, kteří se před skoro šedesáti lety rozhodli nepodrobit komunistickému teroru a prostříleli se do svobodného světa.

Od hlavy státu se očekává, že vahou svého rozhodnutí dá české společnosti konečně najevo, zda ozbrojený boj proti komunistům byl oprávněný a zasluhuje úcty, nebo zda šlo o nesmyslný a neadekvátní odpor se zbytečnými oběťmi. Vyznamenáním, nebo nevyznamenáním bratrů Mašínů by prezident podle některých představ měl jako arbitr rozhodnout o správném výkladu historie a označit mravní vítěze a poražené.

Vyznamenáním, nebo nevyznamenáním Mašínů by prezident republiky měl rozetnout spor, zda existoval, nebo neexistoval a má-li, či nemá být ctěn třetí odboj, jak se označuje odboj proti komunistickému režimu.

Prezident by měl rozetnout spor, zda rozdělení společnosti v únoru 1948 na terorizující struktury moci a terorizované občany opravňoval tyto občany ke vzpouře. Od rozhodnutí prezidenta republiky vyznamenat, nebo nevyznamenat oba bratry jako kdyby všichni očekávali rozhřešení. Jako kdybychom chtěli, aby rozhodnutí muže v čele státu udělalo jasno v tom, zda šlo o ojedinělý odpor, nebo o zárodek občanské války, v níž včerejší sousedé bojují mezi sebou na život a na smrt. V tom, zda bojovat proti komunistickému teroru se zbraní v ruce znamenalo jen právo použít zbraň na svou obranu, nebo také proti odpůrci. Udělení či neudělení vyznamenání bratrům Mašínům jako kdyby nám mělo pomoci jistěji si vybrat, zda se přidat k těm, kteří uznávají jako tragickou, leč přirozenou podstatu každé války právo bránit svůj život, i když tím připravím o život jiného, nebo k těm, podle nichž klást odpor komunistům se zbraní v ruce neospravedlňovalo zabíjet je. Jako kdyby nám mělo pomoci v rozhodnutí, jakou mravní známku dát těm, kteří neterorizovali a nebyli terorizování, jen potichu žili se skloněnou hlavou.

Očekávat však od jediného muže, že dá na příkladu jedné historické epizody návod, jak má česká společnost číst málo lichotivé období svých dějin, je pokrytecké. I když stejně jako předtím Václav Havel také Václav Klaus má dnes nepochybně vlastními mravními maximy formovaný názor na charakter vývoje komunistického režimu v naší zemi.

Současný prezident jako individualistický konzervativec má dokonce lepší vztahy k bývalým politickým vězňům tohoto režimu než jeho předchůdce. Na rozdíl od Václava Havla, vnímajícího rozměr komunistických represí víc prostřednictvím vlastního pronásledování během agonie režimu a přistupujícího k obětem počátečního období nesporně drastičtější komunistické krutovlády spíš s ostychem, vztah Václava Klause ke Konfederaci politických vězňů naopak vyjadřuje neskrývanou úctu a připravenost naslouchat zkušenostem prvních aktivních účastníků protikomunistického odporu. Obdobně má Václav Klaus čitelně formulovaný vztah k třetí republice od konce druhé světové války až po komunistický převrat v osmačtyřicátém, když toto období označil za předpeklí.

Ani on však bratrům Mašínům vyznamenání zatím neudělil. Zároveň nikdy neřekl nic, co by schvalovalo jejich boj, ale také nic, co by ho odsuzovalo. Zřejmě chápe, že nechat se pasovat na arbitra sporů o dějiny, jejichž účastníci ještě žijí mezi námi, by ho mohlo stát mnoho politického kapitálu. Oslabilo by to věrohodnost jeho proklamovaného porozumění pro ty, kdož přežívali komunistický režim ukryti v šedé zóně, stejně jako hlásanou snahu být prezidentem všech. Proto před vhledem formovaným mravními maximy zatím vždycky dostal přednost politický kalkul.

Letos již tradiční diskuse o tom, zda Ctirad a Josef Mašínové konečně budou 28. října vyznamenáni, zahájil předseda vlády a tedy čtvrtý nejvyšší ústavní činitel tím, že je veřejně označil za hrdiny. Je to nepochybně třeba chápat jako test, jaké by jejich ocenění mohlo mít politické důsledky pro úspěšné zvolení Václava Klause do funkce prezidenta na další období. Je to také zřetelný vzkaz, že letos asi ještě nikoliv, ale jestliže bude znovu zvolen, pak určitě by prezident republiky boj obou bratrů s komunistickým terorem mohl ocenit.

Ve svém druhém období, po němž už nemůže následovat další, by totiž byl méně svazován politickými ohledy a mohl by s vlastní mírou poznání a přesvědčení výrazněji než dosud dát průchod svému intelektuálnímu a mravnímu odmítnutí komunismu a pochopení zákonitosti a oprávněnosti odporu proti němu. Přesto, že by jeho rozhodnutí bylo některými pokrytci nahlíženo jako zásadní výrok o historii. Kdyby však neměl být znovu zvolen, bylo by přece jen lepší bratry Mašíny vyznamenat již letos. U žádného jiného prezidenta, zejména pokud by pocházel z řad dosud známých protikandidátů, by tato historická spravedlnost totiž neměla už vůbec žádnou šanci.

LN, 25.9.2007