Nacházíme se mezi 28. říjnem a 17. listopadem, dny, kdy se většinou hovoří o české státnosti, o hodnotách, které tento stát zakládaly, a naříká se nad jejich erozí. Letošní výročí přitom nutí klást si otázku české státnosti ostřeji než jindy.

V zahraničních denících se objevují velmi ironické a pichlavé komentáře na adresu České republiky říkající, že se znovu ukazuje, že Češi si neumí vládnout, neumí hledat dohodu, neumí respektovat ústavu a ústavní instituce. The Economist u nás nachází pouze klaunovství a křupanství. „Středovýchodní Evropa neposkytuje žádný potěšující obrázek a Česko není výjimka,“ píše Die Welt.

Neměli bychom mávnout rukou nad tím, že budíme zdání Kocourkova. Nikdo by neviděl problém v tom, že zde probíhají obtížná mnohaměsíční jednání nad novou vládou. To patří k demokracii. Ale co nutně vyvolává údiv, je způsob, jak celou situaci řešíme, jak se v ní chováme, jak ji komentujeme. To, co zaráží, je zásadní nedostatek respektu vůči státu, nedostatek úcty vůči republice.

K čemu máme ústavu, když se jí nehodláme držet? Ústava stanoví čtyřleté volební období, ale už pár týdnů po volbách hovoří politici o předčasných volbách. Současný předseda ODS si už dokonce navykl mluvit pouze o vládě, která přivede zemi k předčasným volbám! Jemu se prostě takto ještě vládnout nechce. Budeme zřejmě muset opakovat volby tak dlouho, až dostaneme z občanů pořádný výsledek.

V úplně stejném duchu říká Miloš Zeman: buď musíme vyměnit voliče (to ale se zřejmě nepovede), nebo změňme volební zákon. Miloš Zeman si vůbec skvěle notuje s ODS v panském vztahu k občanům a ve vnímání státu jako pouhého nástroje. Nevyhovuje nám ústava? Tak ji změňme! Je úplně jedno, že ústava chápe mimořádné volby jako naprosto výjimečný institut. Je úplně jedno, že není v zájmu politické stability rozšiřovat možnosti rozpuštění Poslanecké sněmovny. Je úplně jedno, co na to odborná veřejnost; že se možná někdo podivuje, co je to za právní stát, kde se nejvyšší zákon může účelově měnit podle momentálních potřeb.

I když se to možná někomu nebude hodit do krámu, tak právě v těchto dnech si stojí za to připomenout, že onen ještě nezerodovaný stát zakládaný v roce 1918 byl založen na étosu republiky a občanských ctností a že nová republika byla tehdy brána skutečně vážně a s úctou. Také jako určitý závazek a povinnost. Nejen tedy jako svoboda dělat, co se mi zlíbí, ale též jako povinnost položit za republiku i život, když je to třeba. V tom byl étos legionářů. Dnes už si z toho asi moc nepamatujeme. Historie památníku na pražském Vítkově v něčem příznačně mapuje příběh naší republiky. Od hrobů legionářů, která tam byly umístěny, přes uložené ostatky Klementa Gottwalda, až po dnešní diskotéku špiček ODS, pánů Topolánka, Bendla, Macka, na kterou mohou jen ti, kteří mají hodinky v hodnotě nad sto tisíc korun.

Můžeme tančit nad včerejšími hroby, ale stát takto nikdy nevybudujeme. Ten nemůže fungovat bez úcty a vážnosti. Bez původního étosu republiky, vědomí povinnosti a závazku, například vůči dodržování ústavy a zákonů, nemůže žádný stát existovat. Po sedmnácti letech procházíme v této zemi – podobně jako naši sousedi - zkouškou politické kultury. Z chaosu, který zažíváme, ale může vzniknout řád. Pokud si rozpomeneme na principy, s nimiž byl tento stát zakládán, a budeme je znovu respektovat.

Právo 2.11.2006

místopředseda Sněmovny za ČSSD