Máme proto Tomáši Baťovi za jeho (pozdní) aktivitu tleskat? Není důvod. Tomáši Baťovi totiž ve skutečnosti nejde ani tak o strýce, jako spíše o otevření vrátek ke znárodněnému českému majetku firmy Baťa. Řádově o nějakých 80 miliard. V cestě sice stojí také restituční hranice února 1948, ale i to se dá obejít přes jakousi nadaci. Nemuselo by na tom na všem být ještě nic špatného.

Kdyby to ovšem nebyl právě sám Tomáš Baťa junior, kdo má na uloupení baťovského majetku socialistickým Československem svůj podíl. Po tragické smrti zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati seniora v roce 1932 totiž veškerý majetek firmy Baťa připadl jeho nevlastnímu bratrovi Janu Antonínovi. A právě s jeho jménem je také spjat největší rozvoj firmy, včetně její celosvětové expanze, i samotného Zlína.

Po druhé světové válce však Tomáš junior, mocně podporovaný matkou a tchánem, jímž byl švýcarský advokát firmy Baťa a předtím nejbližší spolupracovník Jana Antonína, převod firemního majetku na strýce zpochybnil. Rodinný majetkový spor vyústil do letité soudní pře. Ačkoli listinné důkazy jasně vypovídají, že pravda byla na straně Jana Antonína, nakonec vyhrál Tomáš junior. Jak se to mohlo stát?

Zatímco Jan Antonín už byl v exilu, dokumenty, kterými mohl prokázat legitimitu svých nároků, ležely v trezoru na území socialistického Československa. A Tomáš junior mezitím učinil pragmatickou dohodu s novými komunistickými mocipány. Výměnou za bezproblémové vydání zahraničního majetku se zřekl toho československého. Komunisté na oplátku přislíbili, že listinné důkazy z roku 1932 o právoplatném převodu firmy Baťa na Jana Antonína zůstanou pěkně pod zámkem.

Již šestnáct let žijeme ve svobodných poměrech. Tomáš Baťa junior se pro českou veřejnost mezitím stal ikonou. A ikony, jak známo, jsou svaté. Naopak dluh české společnosti vůči Janu Antonínu Baťovi, jedné z největších osobností našich novodobých dějin, dosud stále ještě není smazán. Ponechme proto raději stranou, jaká je faktická motivace Tomáše juniora. Pokud to napomůže rehabilitaci jeho strýce, bude jen dobře. Konečně se také rozhoupali i ve Zlíně, takže právě v těchto dnech odlétá do Jižní Ameriky delegace zlínské radnice, aby kroky vedoucí k rehabilitaci J. A. Bati koordinovala přímo s jeho rodinou.

Jeden paradox by nám ale rozhodně neměl uniknout. Potomci Jana Antonína Bati majetkové nároky vůči České republice nikdy nevznesli, ačkoli to jsou spíše právě oni, kdo se může cítit oloupený, a to hned nadvakrát. I tentokrát hovoří pouze o právní a morální očistě.

Kolik let ještě bude muset Jan Antonín Baťa čekat, než se dočká spravedlnosti alespoň posmrtné?

(Více o J. A. Baťovi zde.)

20. 10. 2005, www.petrstepanek.cz