Jako autor nejmenované knihy, která je od začátku do konce věnována nestydaté sublimaci tzv. stalkingu (tedy nebezpečného pronásledování, chcete-li), mohl bych být asi jistým právem považován za osobu schopnou přijít alespoň s trochou do mlýna za momentálního času mírného probírání této tematiky v souvislosti s některými vraždami žen. Vraždami, kterým se dalo předejít, upozorňuji. A jako i v souvislosti s názorem, že by měl být stalking propříště vyhodnocován v kategorii trestný čin. Ne, následující text nemá být žádnou obhajobou stalkingu, ale spíš opakovaným už upozorněním, co všechno se pod podobnou nálepku může „přifařit“ a kolik potenciálních nevinných anebo přinejmenším bezradných (vím, není to totéž) budou důsledky případného uzákonění splachovat, hlavně však kolik absurdně obviněných by onen zákon pro naše soudy vygeneroval.

1.

Nejdřív však jaksi pro pořádek a školácky vyjmenuji některé formy stalkingu, pro jejichž protizákonnost bych naopak ruku zvedl, ať už levou anebo pravou. Je to pronásledování celebrit anebo jakýkoli akt, během něhož má původce stalkingu výhodu z nadřízenosti.

Zvláště druhý případ je podle mého názoru neospravedlnitelný. A prvně zmíněný? Takřka stoprocentně zase zahrnuje projevy jedinců blížících se kategorii psychopat. Existuje ale jedna rozsáhlá kategorie projevů stalkingu, jejíž postavení mimo zákon mnozí považují za zcela neslučitelné s naší ústavou, například. Listinu lidských práv na mysli taky mám a abych se té kategorie snáz dotkl, vrátím se na chvíli ke klasickému románu Utrpení mladého Werthera.

Co říkáte? Chápu. Dnes beletrii už skoro nikdo nečte, obzvlášť ne tu starou, tím spíš ne tuto Goethovu prvotinu (1774), nicméně ta prvotina něco málo znamená i uprostřed deklarovaným sexem nabitých časů. Co víc, odvážil bych se dokonce vyslovit i hypotézu, že právě podle názoru na pointu této knihy by šlo poměrně přesně roztřídit obhájce a naopak protivníky kriminalizace nikoli snad stalkingu, ale mnou níže probírané kategorie stalkingu.

2.

Jak?

Odpůrci kriminalizace budou většinou Wertherovu sebevraždu chápat, její schvalovatelé ne. A když třeba já sám kdysi tenhle klasický příběh milostného trojúhelníku (vyšel, když bylo jeho autorovi pětadvacet) přečetl (naprostou náhodou), okamžitě mne napadlo, co asi napadne většinu lidí: Šlo to přece vyřešit jinak, on nemusel se zabíjet, nějak se domluvit mohli. Vždycky.“

V tom případě možná ti tři, ale zrovna tak se může jednat o pár. A mohli se domluvit? ptám se ještě po dvaceti letech. Odpověď na otázku, tady první z několika, dá život sám, jakkoli to zní pateticky, a ve své většině nejsme žádní intelektuálové, ani ne rozumbradové, tak se v oblasti vášní zkrátka nedomluvíme. Většinou ne.

3.

Odejdu ale z prostředí z literatury, kterou mám radši, do reality, a pokusím se navíc zabývat ne stalkingem obecně, ale podmnožinou jménem stalking na pracovišti, a protože jsem vcelku vzato muž, ponechám dokonce skoro stranou i „problematiku chlapů pronásledovaných ženskými“ – a viz také dva známé filmy s Michaelem Douglasem Skandální odhalení a Osudová přitažlivost, především pak první z nich.

Sice si totiž jako mnohá paka namlouvám, že ženské mentalitě aspoň do jisté míry rozumím (jaká odvaha to i jen říci!) a - dokonce - je mi snad i trochu vlastní, jsou tu ale nesporně povolanější mistři. Tak třeba Ivan Klíma… A tím tedy stojíme po troše opatrného osekávání námětu (a snad i šťastně) nejenom vprostřed mého románu na téma idiot, jenž se nešťastně zamiluje do vdané kolegyně na pracovišti.

Stalo se to už nepochybně tisíckrát, děje se to pořád a nedávno jsem zrovna četl cosi o pětině lidí, která prožívá citový vztah ke kolegovi/kolegyni. A to bude možná ještě těmi Japonci podhodnocené, říkám si. A my, lidé jsme většinou myslící bytosti, a přece tato pouta (ó, jaký objev) pučí ze zcela iracionálních důvodů… Aha…, promiňte, vy a vy… se zamilováváte výhradně racionálně. Tak už nic neříkám… Co? Slyším ještě to, že jste se zamiloval do kolegyně kvůli hrudi, no, dobře, omlouvám se taky. Co? Aha, a vám se zase zalíbil jednou v létě její zadek, omlou… Co? Slyším: „Tak to jenom začalo. Co ale následovalo, už bylo úplně iracionální.“

4.

Pominu nyní ještě i fakt, že za iracionální lze právem označit i veškeré výše naznačené útoky ženských vnad na naši první signální, a přejdu k odpovědi na další z otázek, totiž tu, co má citem stižený muž udělat. Odpověď je podivuhodně totožná s první a asi nejobvyklejší reakcí na pointu Werthera a zní: Domluvit se. Což v mnoha případech a chvála pánu Bohu se i děje, lidé nejsou jen skopci a berani a naštěstí nepáchají sebevraždy hned poté, co obdrželi petardu „prádelním košíkem do palice“, alebrž zvažují (i)racionálně sebevraždu až od okamžiku, kdy byli následkem nějakého vlastního iracionálního jednání propuštění z práce. Navíc do prostředí i nadále raného kapitalismu.

Nebo spíš tuto variantu nezvažují ani potom.

To jsme odbočili… Někdy, a to ne výjimečně, se naopak stane, že se domluvit nedá, a to jsou všechny případy, kdy rozumnost některé ze stran nějakým způsobem zůstala nedostatečná anebo zablokována. Dvě strany se pak nedomluví ani u soudu, ani ne na pracovišti, a typickou reakcí ženy bývá ignorance alias mlčení. O to, zda je totéž i typickou reakcí mužů obtěžovaných ženami (ale možná je tady třeba dodat ošklivými ženami), se nebudu hádat, nicméně opravdu, ale opravdu (jak ještě stále někdy říkává Václav Klaus) si o tom dovoluji pochybovat.

5.

Na mlčení ženy „postižené“ cizím zájmem nemusí být jistě nic špatného a ani není. Však co byste udělala, Ivano, kdyby o vás začal usilovat nějaký modelový fantom opery a navíc bez masky. „Běhá si to po svobodě, najednou to po mně vyjede,“ ale dost humoru. V lepším případě, pokud jste hodná, byste ho „domluvou“ pokusila postavit na pevnou zem, ale v tom horším z případů byste zaječela a začala jeho pokusy o kontakt po nějakém čase ignorovat, začaly by vám vadit, přišla byste o první nerv, potom o druhý nerv, potom o vlasy, nakonec o všechny nervy, obrátila byste se marně i na policii, dostala hysterický záchvat, přestěhovala se, změnila si jméno atd. atd. atd. To je všechno na román. Ale možná že byste to neudělala.

Příklad s fantomem opery z klasického románu Gastona Lerouxe je ostatně extrémní a tedy ne zcela vhodný. Pozor, přesouvám se teď z nitra ženy do nitra muže a jemu připomínám, že… Pokud jste opravdu nestvůra, tak fakticky vypadnete z regulérního válečného bojiště a boje o samičku, jak to nazývá nejen František Ringo Čech, a dočkáte se soucitu, a to ne ve smyslu, jaký tomu slovu dal Milan Kundera.

Podobně to ostatně funguje právě i ve valné části skvělého románu Fantom opery (francouzsky 1910) a hlavně pak ve filmech podle něj natočených (nejraději mám ten s Burtem Lancasterem), i když senzacechtivý novinář Gaston Leroux předlohu v rozletu nešťastně zaplevelil některými prvky, které právě nesvědčí něze chvějící se mezi tradiční kráskou a zvířetem. Udělal totiž z fantoma až příliš masového vraha a kruťáka.

Tento pitoreskní příklad nás ale vhodně oddělil od další množiny situací a rovnou už vyslovme mnohými svědectvími podložené přesvědčení, že většina původců nebezpečného pronásledování jsou naopak relativně sympatičtí lidé (asi jako já).

6.

Přečasto však, a to je taky pravda, a to trpká, trpí příliš silnou vnímavostí, přecitlivělostí anebo nějakou ještě výraznější úchylkou. Použiji teď relativně zajímavý případ z klinické praxe mého nejmenovaného kamaráda-lékaře (dodavatele námětů), který jsem si připravil během oslav osvobození. Jeden (a možná že nejeden) pacient se mu posléze přiznal k jisté aktivitě, která je u mladších ročníků v skrytu běžná, u těch starších ostatně často taky. Současně s aktivitou ale ten kluk pásl po slečně X a ještě mírně dodávám, že to s onou aktivitou skutečně přeháněl. Jednoduše: nebyl disciplinovaný a možná byl i trochu hlupákem, i když osobně bych nazval podobné jednání spíš jakýmsi ryzím hedonismem, na kterém sotva lze najít něco ryze špatného, ale ve vztahu k oné ženě to „gentlemana“ nepatrně handicapovalo, aniž si to zřejmě uvědomoval. Nebo snad ne? A je divu, že byl odmítán? To by bylo při téhle míře zobecnění opět jistě na diskusi.

Zároveň však není pochyb, že určitá, i když nejspíš pouze malá část (ne, já to nevím) původců stalkingu jsou právě jemu podobní lidé, po čemž mohu přihodit i další a konečnou otázku: Jsou ale skutečně nebezpeční?

7.

Než budu pokračovat, podotknu ještě, že dobrou metaforou výše narafičeného „hrdiny“ bývají často duchové. Je tomu tak nejen v mém poněkud voyeurském románu o stalkingu, ale hlavně ve skoro už nekonečném počtu příběhů stylu Randall a Hopkirk. My se ale teď ptáme, zda jsou podobní (a méně duchovní) Hopkirkové ve své většině vůbec nebezpeční.

8.

Obecná odpověď samozřejmě zní, že to nemůžeme vědět, a navíc si lze představit i naprosto opačnou variantu, kterou ale už od doktora kupodivu doloženou nemám a nejspíš bude tedy méně obvyklá. Což je to verze pošuka (promiňte, že ho tak nazývám), který si to nedělá vůbec. Pokud se současně zaměří na nějakou dámu, a ta ho dlouho nechce, k čemuž bývá samozřejmě milion a půl důvodu i včetně banální věrnosti manželovi, pak ovšem dotyčná může skutečně prožít hotové peklo. Na zemi. Opustil bych nyní ale s vaším dovolením nebezpečné vody chtíče a opět se vrátil k mladému Wertherovi.

Spolu s ním k dalšímu a jistě, uznávám, i daleko banálnějšímu dotazu. Existuje vůbec a mimochodem opravdu něco jako láska?

Ti, kdo tu romantickou Wertherovu lásku a sebevraždu aspoň částečně chápou, odpoví „ano, určitě“, ti, kteří nad tímhle Goethovým knižním „raným hříchem“ jenom rukou mávnou, odpoví obvykle, že na lásku až tak moc nevěří. Nicméně… Ve své většině jsme každý v životě zažili něco „legendární“ a „lásce z filmu“ podobného. Možná i silnějšího, pravdou ovšem také bývá, že spíš v mladším věku - a pokud znova, tak už ne mockrát a výjimky, přihlaste se. Ale dál.

Někdo vám začne dokonce až zpěněně tvrdit, že se dá zamilovat jen jedinkrát za život. Hm. Je to nepopiratelná zkušenost takového člověka a nic bych sám nedal třeba za to, že ze spisovatelů by se pod podobný názor podepsal Adolf Branald, zanedlouho už bude stoletý, čímž se mu zároveň i omlouvám a možná se mýlím, o jeho životě ale vím dost.

Osobně mám jinou zkušenost.

A tak zastávám obvyklý názor, že existuje-li láska vůbec (a existuje), pak jsme jako muži schopni zamilovat se „opravdicky“ i víckrát. A „opravdicky opravdicky“? Rychle řeknu, že minimálně třikrát (ať je to odbyté) a na závěr se pokusím aspoň nastínit modelový portrét masového vraha.

Tedy, promiňte, chtěl jsem napsat „modelový profil neprávem kriminalizovaného původce stalkingu“. Vycházím tady opět nikoli z Trumana Capota, ale z materiálů svého kamaráda, a tak ty, kteří nyní doufají, že to bude profil autora tohoto textu, kde se exhibicionisticky odhalí, bohužel zklamu.

9.

Jaký je tedy obraz průměrného člověka, který by na trestnost stalkingu doplatil?

Začnu v jeho sedmnácti. Už předtím se mu líbily ženy, ale teď mu jedna navíc i něco naznačila. V tu ránu je v tom. Chybně si dokonce myslí, že bude dotyčnou milovat až do smrti. Tedy své. Nikdo mu bránit nebude, nicméně se ukazuje, že to naznačení byl omyl. Nebo rozmar – a všimněme si, že na počátku mnoha podobných afér spojených s pronásledováním bývá právě nějaký podobný ženský vrtoch…

Pravda, chybí docela kupříkladu ve vynikajícím filmu o stalkingu Taxíkář, kde se talentovaný Martin Scorsese se obešel bez něj.

10.

Tedy rozmar. Pak… Zamilovaný pošetilec je více či méně ignorován. Na to ovšem může reagovat různě.

Buď více mužně, abychom zkusili být lidoví, anebo méně „mužně“. Často reaguje nejprve méně mužně. A takže začne být podobná slečna anebo paní zaplavována maily. Nevytouženými textovými zprávami (číslo mobilu neuhlídáte) anebo dokonce nevyžádanými balíčky, někdy i cennými, zvlášť pokud je fanatik bohatý jako Pablo Picasso.

Jenže tím bohužel většinou není (měnilo by to zcela situaci). Co tedy dál?

Záleží samozřejmě „taky trochu na ní“, aby posoudila situaci… a vyhodnotila - případně – i „rozumný“ smysl a úroveň dopisů či vyznání. Realitou ale zůstává, že právě objektivní smysl psaníček potencionální oběť vraždy obvykle už takřka od začátku nevyhodnocuje. Ostatně má pravdu a proč také, uznejme to sami. Jednou je mi někdo přijde nepříjemný, tak proč bych ho i třeba jenom vteřinu poslouchal? A už vůbec nebudu nic číst!

11.

Nechci se opětovně dotýkat feministek, ale dotknu se jich. Protože „jděte na ženy s argumenty“, jak se říká… Pohoříte. Srdce má důvody, které rozum nezná. To platí pro obě strany „souboje“. „Zde rozum ztrácí moc, a proto neplýtvejme argumenty, stačí, když vám řeknu, že jde o milostnou záležitost,“ napsal Robert Louis Stevenson, ale vraťme se ke konkrétnímu „pacientovi“ mého kamaráda (léčil se na chřipku).

V našem případě byl asi postižen „pravou“ láskou a zvolil na počátku „méně mužnou“ metodu boje a nějaký čas zaplavoval „jedinou ženu života“ jakýmisi maskovanými prosbami. Až když ani nadále nereagovala, cit postupně odumíral, jak to chodí, ale některé skvrny, jak taky známo, neodstraníte bez porušení podstaty látky, což zdatně vystihl Bohumil Hrabal, autor (pro změnu) Utrpení starého Werthera.

Pokračujme. Uplynulo sedm let. Dotyčný loudil (nevím, zda také četl Párala) mohl v tom čase mít i různé krátkodobé (ne)vztahy, tedy vztahy bez lásky anebo skoro bez ní, i když já o tom nic nevím… Ale dejme tomu, že v jeho pětadvaceti už „tělo“ znovu nabylo oné schopnosti, kterou někdo považuje za samozřejmou, totiž schopnosti „doopravdy“ se zamilovat. A jak to známe nejen z amerických filmů, nýbrž i těch německých.

Možná se teď někteří smějete anebo představou pravé lásky znale pohrdáte, i tak ale dál vycházím z původní hypotézy, podle níž existuje pro každého z nás pouze omezený počet protějšků. A to je právě i klíčovou myšlenkou uvnitř hlavy každého potenciálního působitele stalkingu.

12.

S oním svým „jediným“ protějškem se samozřejmě můžeme na tomto světě až zatraceně snadno minout. Jistěže. Na druhé straně mám však pocit, že příroda „umí“ a zařizuje občas něco jako „náhodně osudová setkání těch pravých“. Asi jako zařizuje, abyste si občas nechali poradit útržkem rozhovoru, který zaslechnete, když někoho míjíte (mimo jiné i Werichova zkušenost).

Ale vraťme se k setkání s Paní Osudovou. Jindy o „sexy ženě“ pouze vzrušeně uvažujete. Při fatálním setkání ale vás ani nenapadlo uvažovat. Víte. Máte jistotu, i když často nedokážete uvěřit. Vraťme se nyní ke konkrétnímu případu. Někdy v pětadvaceti letech došlo k dalšímu z „osudových setkání“, takových těch, na která méně citoví lidé ani nevěří, a to z toho prostého důvodu, že k tomu nejsou disponováni. Tedy druhá šance? Možná, ale dejme tomu, že ta žena opět odmítá, stává se to, a dejme tomu, že v tomto případě stojí v cestě i nějaké společenské tabu. A tady bych udělal malou a jistě pro někoho zbytečnou vsuvku, protože nejsem ani rasista (i když byste mnozí byli možná rádi), ani nijak zvlášť xenofobií, to spíš až moc tolerantní. Taky tyhle stránky čtou přece různě orientovaní lidé, a tak jenom připomínám, že se modelová osoba teoreticky může zamilovat i do muže, nicméně tím bychom případ komplikovali a byl by už trochu jinou pohádkou, jak říkal Kipling, podle poslední (a prý že nedůstojné) biografie taky gay.

Takže raději k cíli. „Model“ dostal košem podruhé a nejspíše zase na pracovišti, načež uběhlo dalších sedm let, dejme tomu, během nichž mohl mít i řadu vztahů, ale během kterých si uvědomoval, jak jsou při nich jeho city chabě nesrovnatelné s tím, co už dvakrát zažil. Přešoupáváme se přes třicítku a dostáváme do Kristových let, „odkud“ se rekrutuje valná většina „pachatelů“ stalkingu.

13.

Co udělá můj dvakrát už „zaživa pohřbený“ modelový zoufalec? (A všimněte si, že taky můj román(ek) se příznačně jmenuje Smíš zůstat mrtev.) Co tedy provede?

Nejpozději okolo třiatřicítky se zamiluje potřetí, jenže tentokrát už biologická časovaná bomba tiká moc. Až příliš silně - a než aby se on po všech zkušenostech spokojil s nějakým psaním dopisů anebo skládáním veršů, které už mu ostatně stejně nejde, tak... Dojde ke stalkingu.

Buďto krátkodobému, anebo třeba léta trvajícímu, jak o tom už docela nemetaforicky pojednává i má na síti uveřejněná povídka Pronásledování paní Ivany, přičemž nelze ani nepřipomenou klasický Fowlesův debut Sběratel (1963). Kdyby totiž hlavní hrdina tohoto románu nepřišel na začátku k penězům, stal by se z něj klasický původce stalkingu. Mohl bych pokračovat v tomto směru i dál a směrem do reality a jsou tu třeba oba „rakouské“ „sklepní“ případy, které právě Sběratel svým způsobem předpověděl.

Ale spějme dál? Policie tedy nepomáhá, a tak se proti stalkingu bráníme sami. Jak? Rozšíříme pomluvy a dosáhneme, aby obtížníka propustili a nikdy už ho nepřijali, a to ani pod cizím jménem. Tady zase narážím na známý „letištní“ případ, o kterém jedna naše televize natočila dokonce reportáž ještě před vraždou pronásledované ženy!

14.

Abych ale svou úvahu již konečně uzavřel. V určité fázi se onen upřímný pacient mého kamaráda „konečně začal chovat mužně“, ale… To se tedy spálil. Začal ostatně ve skutečnosti jednat pseudomužně a jenom aby zjistil, že také druhá z extrémních cest „ku dobytí krásné ženy“ bude, ehm, asi poměrně neschůdná.

Snad bych mu poradil i za svého kamaráda-lékaře, aby šel propříště raději zlatou střední cestou a třeba i alchymickou, jenže raďte zamilovanému, a takřka filozofickou otázkou i tak nadále zůstane, jak se zkrátka správně chovat k neodbytnému člověku, pokud nám bez ustání vyznává lásku, ale nás to irituje. Tak především tu totiž naprosto nehraje roli, zda jsme mu jeho zamilovanost uvěřili. Dejme tomu uvěřili, a co?

Hraje totiž roli i notoricky známá skutečnost, že uvěřit lásku ještě neznamená ji pochopit, protože to bychom ji samozřejmě museli sami prožívat, což ale neprožíváme, a tak proč bychom akceptovali něco, čemu sice svou hlavou věříme, ale co nechápeme, protože to nevnímáme a neprožíváme?

15.

Od ošemetné filozofie a pana Arthura Schopenhauera ale už „mužně“ (o tom ale právě dost pochybuji) pokročme zpátky tou každodenní šaškárnou alias „reality-show“ a ukončím svou pseudozpověď tím z praktického hlediska asi nejklíčovějším dotazem, o který už jsme ostatně nejen zavadili. A zní: Nakolik mohl být pacient mého kamaráda oné ženě nebezpečný a stálo by za to měnit kvůli situaci podobných lidí zákony?

Na tuto otázku už si musí odpovědět každý sám.