Mohl jsem být méně přísný. Vlkova disidentská minulost a pestrá škála kontaktů napříč sociálními skupinami jej osobně činí jedním z nejempatičtějších církevních hodnostářů. V bilančním rozhovoru, který zveřejnil na svých webových stránkách, navíc sám nabízí přesnou reflexi, když říká, „že jsme se kvůli práci uvnitř církve aktivně neangažovali v budování společnosti, prostě příliš jsme se soustředili sami na sebe a společnost nás nějak nechala stranou.“

Pokud něco Miloslavu Vlkovi nechybí, je to pokora a upřímnost. S nimi se nebál střetu s konzervativní klikou na pražské katolické teologické fakultě. S nimi se postavil tendencím některých katolíků bagatelizovat popírání genocidy Židů nacisty. A s nimi také reflektuje slábnoucí vliv křesťanství na starém kontinentě a šířící se islám.

Arcibiskup pražský varuje, že „Evropa bude pykat za opuštění svých duchovních základů a že je poslední období, které nepotrvá desítky let, kdy snad ještě má šanci s tím něco udělat.“ Ocitujme ještě několik jeho myšlenek na adresu aktivit muslimů: „Systematickým vyprazdňováním křesťanského obsahu života Evropanů se vytváří prázdný prostor, který oni snadno zaplňují. Evropa zapřela své křesťanské kořeny, ze kterých vyrostla a které by jí mohly dát sílu čelit nebezpečí, že bude dobyta muslimy, jak se to ostatně už postupně děje. Muslimové sem jdou jistě z mnoha důvodů. Mají i jeden náboženský – přinášet do pohanského prostředí Evropy, do jejího bezbožeckého stylu života – jak říkají – duchovní hodnoty víry v Boha. Takže je nutno počítat s tím, že pokud se nezmění vztah Evropy k vlastním kořenům, že se Evropa bude islamizovat. Jednostranně absolutizovaná lidská práva k tomu ještě více otevírají dveře. Na křesťanství islám vytváří tlak, abychom žili svou víru naplno.“

Vlkova slova lze interpretovat různě. Zpravodajský server islámských radikálů z ruského Kavkazu nadšeně vypíchl zmínku o islámu nesoucím duchovní hodnoty do pohanské Evropy a kardinálovo tvrzení, že Evropa postrádá pevné duchovní a morální základy. Se znalostí reálií můžeme podepsat tezi o upozadění křesťanských hodnot, které přitom stály u startu evropské integrace po druhé světové válce. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že Miloslav Vlk tak trochu islámem straší a tak trochu jej líčí jako přirozeného protivníka křesťanství.

Nejsem si tím strašákem úplně jistý. Evropské kořeny křesťanské se s islámskými prolínají. Kultury na sebe navazují, leč náboženství jsou v konfliktu. Přitom vzývané principy se do značné míry překrývají. Před islámem nemá smysl stavět zeď. Islám je třeba pochopit. Měli bychom hledat společné jmenovatele, které má domácí evropská populace v křesťanství a imigranti z arabského světa v islámu. Radikální odnože a extrémní vyznavače měla, mají a mít budou obě náboženství. Tím živější by měl být dialog mezi věřícími otevřenými, nedogmatickými. Vstřícným krokem ale určitě nejsou ponižující a zesměšňující karikatury proroků nebo bonmoty v arsenálu politiků, jako je třeba Miloš Zeman, který opakovaně prohlašuje, že „ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim“.

Křesťanstvím prosáklo naše jednání, chování a myšlení, aniž bychom si to nyní v Evropě uvědomovali. Snížili jsme však nároky sami na sebe. Desatero v lepším případě známe, ale příliš nedodržujeme. My nepotřebujeme zbrojit na války s jinověrci. Nám je třeba oprášení zásad, o nichž něco málo tušíme, ale které jsme dosud odkládali v pomyslné šatně. Sebevědomí nám vlastní může být nápomocno nejen při obhajobě, ale při aktivním prosazování evropského životního stylu, včetně zdejšího modelu sociálního státu a lidských práv.

Polovičním úspěchem by už bylo, kdybychom se vrátili k semknuté pospolitosti, k modelu společnosti coby suveréna, akceschopného organismu. Spíše než strašit přílivem muslimů by měli církevní představitelé integrovat atomizovanou tradiční společnost. Miloslav Vlk o tom něco tuší, když kritizuje individualismus, který prý „není ochotný a mnohdy už ani schopný přinášet oběti. Už na samotné slovo oběť je alergický.“ Kardinálův postřeh by šlo rozšířit. Stejně málo nám říká termín solidarita. Zdraví nevěří nemocným, sytí hladovým, nůžky se rozevírají mezi sociálnímu skupinami, ale i mezi městem a venkovem. Daně jsou vnímány jako obtížné zlo, ne jako nástroj solidarity. Nadšeně opěvujeme blahobyt, ale šklebíme se nad šetrností. Životní úroveň měříme penězi a materiálními statky. Duchovní rozměr kvality života je tématem úzké skupinky intelektuálů a zelených aktivistů.

Církve, včetně katolické, mohou nalézt spoustu spojenců v ochráncích přírody, v sociálně citlivých stoupencích principů solidarity a soudržnosti, v lidech, kteří přemýšlejí. Je v tom možná určitý rozpor. Dříve církvím stačila slepá stáda věřících. Dnešní situace je radikálně jiná. Miloslav Vlk se v minulosti naučil komunikovat s laickým prostředím. Na to by měl navázat i jeho nástupce v arcibiskupském křesle. Jsme sice nedokonalí a chybující, nicméně nám společně záleží na tom, abychom přežili jako druh, bez zbytečných střetů, náboženských, etnických a politických konfliktů a bez lehkomyslného hazardování s planetou, jež je nám domovem. A rozvážným občanům se rozvážné církve budou vždy hodit.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6