aneb Reakce na reakci na reakce

„Je sedmasedmdesát těch, jimž naslouchá svět a já jsem jedním z nich.“ Jedna z nezapomenutelných vět, kterou v románové trilogii o starověkém boji Židů za svobodu vložil spisovatel Lion Feuchtwanger do úst Josephu Flaviovi.

Často sám pro sebe tuto větu parafrázuji. Třeba takto: Je určitá množina těch, jimž naslouchám a čtu je se zájmem a náležitou pozorností – a Petr Robejšek je jedním z nich.

(Upozornění pro jistou specifickou část mých čtenářů: číst a naslouchat s náležitou pozorností nerovná se se vším stoprocentně souhlasit.)

Proto jsem byl v první chvíli příjemně překvapen, když jsem 28. října při sledování předávání státních vyznamenání spatřil ve Vladislavském sále mezi oceněnými Petra Robejška. V „druhé chvíli“ jsem si ovšem posteskl, že pan Robejšek by si možná zasloužil ocenění „v jiné době“ - přesněji od prezidenta, který nemá tak svérázný vztah k pravdě. Nicméně stalo se, pan Robejšek medaili přijal a tím pro mě celá věc skončila.

Nikoli ovšem pro Petra Robejška. Cítil potřebu cosi dodat, neb „vyznamenaní nemohou pronášet projevy“ (myšleno při samotné ceremonii). A tak se na jeho blogu na Aktuálně.cz objevil 29/10 text Co jsem na Hradě říci nemohl.

A dnes (5/11) ráno dokonce druhý text, který jsem si ještě před snídaní přečetl na Neviditelném psu: Ještě k tomu, co jsem na Hradě nemohl říci. Jde vlastně o „reakci na reakce“ týkající se předchozího článku. Obsah je rozdělen do pěti okruhů.

Zaujal mě okruh poslední:

OKRUH 5 - „Nejde o nesmíření se s výsledkem volby, jde o nesmíření se se způsobem výkonu svěřené funkce.“

Petr Robejšek reaguje:

Tomu pocitu rozumím, ale nerozumím tomu, co z tohoto konstatování vyvodit. Jestliže nesouhlasím se způsobem výkonu funkce, tak se musím snažit získat pro tento můj názor co nejvíce lidí, abych ho mohl materializovat v nějakém politickém rozhodnutí. Zdá se totiž, že ve společnosti stále ještě převládá počet těch, kteří tento názor nesdílejí.

Samozřejmě: i to, tedy ona „materializace v nějakém politickém rozhodnutí“, je jednou z variant řešení. K tomu ale musí celá situace uzrát – a zdá se, že pozvolna uzrává. Uzraje-li, toť otázka. Může, ale nemusí.

Nelze přitom přehlédnout, že když se objeví jistá „materializace“ tohoto uzrávání, například občanské sejití na Staroměstské náměstí 28/10 (kdy jindy a kde jinde, má snad Hrad na 28. 10. monopol?), jsou její účastníci dehonestováni. Kým? Také člověkem, z jehož rukou Petr Robejšek převzal státní vyznamenání. A co nevyjádří prezident, sdělí za něj veřejnosti spolehlivě jeho tiskový mluvčí.

Kromě „materializace“ nesouhlasu se způsobem výkonu funkce prezidenta je další možnou reakcí artikulace pravdy. Čili vyjádření „císař je nahý“, je-li nahý, ať už tuto nahotu prezentuje jeho okolí jakkoli. Rozumí se jako „nenahotu“.

Závěrem můj příspěvek k demokratické diskusi:

Obdržel by Petr Robejšek od Miloše Zemana státní vyznamenání, kdyby se vůči němu vymezoval kriticky? Anebo by vstoupil do galerie těch, o něž se Jiří Ovčáček na svém Twitteru (ve jménu prezidenta?) více či méně nechutně otírá?

Petr Robejšek 28. 10. 2016 na Pražském hradě krátce poté, co obdržel medaili Za zásluhy. (Zdroj: Aktuálně.cz)