Přiznám se, jsem od dětství Sparťan, už jako dítě jsem jezdíval tramvají na Letnou a fotbalu fandím dodnes. Kdosi kdysi řekl: „Sport se dělí na dvě kategorie. Na fotbal... a to ostatní je tělovýchova.“ Teď ale vážně. Otázka zní – je u nás fotbal sport č.1.? Bohužel, ne.

Sportem číslo jedna je v Anglii, Německu, Španělsku, Portugalsku, Holandsku a v dalších evropských zemích. V padesátých a šedesátých letech jsme v evropském kontextu ještě hrávali důstojnou roli. To už je bohužel minulost. Spadli jsme do druhého, až třetího suterénu. Proč ten ústup ze slávy? Odpověď není složitá.

Nelze přehlédnout, že zatímco ve fotbalově vyspělých zemích chodí pravidelně na ligové zápasy desetitisíce fanoušků, u nás se sejde na fotbal s bídou 5-10 tisíc nadšenců. Musím ovšem smeknout před těmi opravdovými fandy, kteří jsou schopni cestovat na zápas svého klubu třeba i na druhý konec Evropy. To je ovšem málo.

Zkusme porovnat návštěvy na stadionech třeba u nás a v Anglii. Když u nás když přijde na klíčový, třeba i mezinárodní zápas na Letnou téměř 20 000 diváků, tak to je událost. Na zápas Tottenhamu s Monakem přišlo 85 000 diváků! Na ligové zápasy v Anglii chodí běžně 30 až 40 tisíc diváků. Na klíčové zápasy ještě daleko více. Návštěva pod dvacet tisíc je hodnocena jako žalostná. Co z toho plyne?

Fotbal je dnes, podobně jako mnohé jiné, především o penězích. Tedy, pokud na zápasy chodí v Anglii desetitisíce fandů - a ti chodí za každého počasí, třeba i v lijáku a platí do pokladny klubu vysoké vstupné –, pak není problém nakoupit špičkové hráče, kteří pak natáhnou na stadiony spousty dalších fandů. Naši fotbaloví příznivci raději vyrazí na chaty, případně si otevřou láhev piva doma u televizoru. Potom brečí a nadávají na úroveň ligy. Máme tedy přesně to, co si zasloužíme.

Právě sleduji souboj našeho „špičkového“ klubu Sparta Praha s britským klubem Southampton, který se potácí v sestupovém pásmu anglické Premier ligy, na osmnáctém místě tabulky! Obraz hry je trapný. Vypadá to, že naše špičkové kluby by mohly v Anglii hrát důstojnou roli tak někde ve třetí lize.

Možná si řeknete, jsme malá země, máme malá města. To ale není pravda. I v anglických městech menších než třeba Plzeň, Brno nebo Ostrava chodí na fotbal nesrovnatelně více lidí. Prostě nám chybí to opravdové fotbalové srdce, nadšení pro sport. Naše fotbalové stadiony jsou miniaturní. Viz třeba vršovický dolíček nebo stadion v Mladé Boleslavi. Má ale smysl stavět větší? Když jsou i ty malinké často poloprázdné?

Každému, co jeho jest... Máme tedy přesně to, co si zasloužíme. Podřadné místo ve fotbalové Evropě. Poslední velký úspěch jsme zaznamenali v roce 1976 v Bělehradě, kde jsme se stali - Panenkovou penaltou - mistry Evropy. Tehdy ovšem fotbal vypadal trochu jinak. Za národní týmy hráli skuteční občané země a ne naturalizovaní a často za drahé peníze zakoupení přistěhovalci. Za naši reprezentaci hráli ti, kdo byli skutečně nejlepší a pro něž bylo ctí reprezentovat svoji zemi. Časy se bohužel mění. Za Francii dnes hraje polovina Afričanů a v jiných zemích to není jiné.

Ale vraťme se ke klubovnímu fotbalu. Pokud si může Barcelona, díky spoustě peněz ze vstupného, dovolit „koupit“ Mesiho a Neymara, obraz hry bude jistě jiný než to, co může předvádět Sparta nebo Plzeň s hráči, kteří si ani nedovedou přesně přihrát.

Nemůžeme tedy vinit ani naše trenéry, ani hráče. Fandové na fotbal nechodí, klubovní kasy jsou prázdné, a tak úroveň našeho fotbalu vypadá podle toho. Sáhněme si tedy do svědomí. Máme přesně to, co si zasloužíme.