15.10.2019 | Svátek má Tereza


SPOLEČNOST: Joch a lidskoprávní tatrmanství levice

3.9.2010

Jmenování poradce některého z vrcholných politiků přecházejí političtí komentátoři i politologové zpravidla mlčením. Osoba poradce nemá zas tak silné slovo, aby mohla výrazně ovlivňovat praktickou politiku, a konečné slovo beztak závisí na politikovi, pro nějž poradce pracuje. Jestliže je však do funkce premiérova poradce jmenován člověk s vyhraněnými pravicovými názory, které nejsou po chuti renomovaným autoritám veřejného života, pak je to něco jiného. Zvláště když jde o tak citlivé téma, jako jsou lidská práva. Poradce pro lidská práva, který odmítá levičácké nesmysly o multikulturalismu a nutnosti pozitivní diskriminace, se nutně musí stát terčem naprosto hysterické a nenávistné kampaně. Jako je tomu dnes v případě Romana Jocha, kterého si za svého poradce pro lidská práva vybral premiér Nečas.

Proč levice reaguje tak hystericky na obsazení funkce, jejíž nositel nemá žádnou faktickou moc cokoliv změnit? Jeden důvod se nabízí. Politická pravice si nechala koncept lidských práv ukrást levicovými aktivisty a politiky, kteří se nyní staví do role jediných oprávněných vykladačů práv. S nehorázným sebevědomím volají po naplňování pozitivně vymezených práv - na práci, vzdělání, bydlení, zaměstnání atd. - tedy na práva, která, ve jménu sociální spravedlnosti, musí být definována jako nárok, jenž musí společnost (tedy určití jednotlivci) naplnit. Jestliže podnikatel nechce zaměstnat komunistu, má smůlu. Podle konceptu pozitivních práv má každý na práci právo, a proto má podnikatel povinnost nevybírat si zaměstnance podle svých osobních preferencí. Jestliže si někdo nemůže dovolit odpovídající bydlení, musí mu ho, podle konceptu pozitivních práv, někdo jiný na své náklady zajistit. A jestliže je určitá skupina obyvatel věrozvěsty lidských práv vyhodnocena jako pronásledovaná a diskriminovaná, musí se jí dostat speciálního zacházení a výhod, které mají toto údajné pronásledování eliminovat - samozřejmě na náklady ostatních občanů, těch méně šťastných, jichž se žádní Kocábové ani Uhlové nikdy ani slůvkem nezastali.

Je zřejmé, že takto vymezená lidská práva jsou neudržitelná. Skrývá se v nich nepřekonatelný rozpor. Jestliže je právo vymezeno jako nárok, kde jsou práva toho člověka, který musí tento údajný nárok naplnit? Pozitivní práva jsou rozporem, znamenají práva jen pro někoho - nikoliv pro všechny. Například právo na zaměstnání vymezené jako povinnost zaměstnavatele poskytnout práci jakémukoliv zájemci, znamená pošlapání práv tohoto zaměstnavatele.

Zmatení a neudržitelnost “pokrokářského” pojetí lidských práv lze vyčíst z jakéhokoliv článku libovolného levicového mudrlanta - jakým je například bývalá ministryně proti lidským právům Džamila Stehlíková, která na plánované jmenování pana Jocha zareagovala článkem Potřebuje vláda AntiKocába?. Paní Stehlíková je toho názoru, že práva chrání každého z nás například v situaci, kdy by si nás podnikatel dovolil nepřijmout do zaměstnání kvůli věku nebo pohlaví. Podle paní Stehlíkové máme právo být zaměstnáni bez ohledu na preference zaměstnavatele, resp. zaměstnavatel si smí vybírat (zatím) jen podle schválených kritérií, jako jsou schopnosti nebo vzdělání, ale ne už podle těch neschválených, jako např. podle sexuální orientace nebo politické příslušnosti - i kdyby měl dobrý osobní důvod chtít se podle těchto kritérií řídit. Kde je potom právo onoho zaměstnavatele? Kde je jeho právo na svobodu? To přece nikoho nezajímá!

Tzv. “sociální práva” jsou, píše paní Stehlíková, zárukou mírového a harmonického soužití lidí. To je samozřejmě naprosto nehorázným nesmyslem. Skutečnost je opačná: práva vymezená jako nárok vytvářejí nevyhlášenou, tichou občanskou válku privilegovaných nositelů “sociálních pseudopráv” proti těm, kteří jsou pokládáni za obětní beránky, za poskytovatele “veřejného prospěchu”.

Alternativou k takto vymezenému konceptu práv je naopak jejich negativní pojetí. Třebaže v dnešním lidskoprávním diskurzu je toto pojetí soustavně opomíjeno a bagatelizováno, jde ve skutečnosti o pojetí správné. Nevymezuje právo jako nárok na něco, co jednotlivec nemá, ale jako právo nebýt zbaven toho, čeho jednotlivec poctivě nabyl. Pouze takto jednoduše vymezený koncept práv neobsahuje žádný rozpor a nečiní z jedněch občanů obětní beránky druhých. Jedině takto vymezená práva zaručují absolutní respekt k lidské individualitě.

Pan Roman Joch zastává právě toto druhé pojetí lidských práv a není divu, že se levicoví aktivisté a intelektuálové, kteří jsou zvyklí na svůj monopol na výklad pojmů právo a svoboda, cítí v nebezpečí. Pan Joch totiž své názory dokáže jaksepatří razantně obhajovat a velmi obratně argumentovat. Osoba pana Jocha v roli premiérova poradce pro lidská práva může věci svobody a práv jednotlivce zajistit poměrně slušnou publicitu a dostat tyto názory třeba i k těm lidem, kteří jaktěživi neslyšeli o nějakém Občanském institutu ani o takových postavách liberálního myšlenkového směru, jako byli např. lord Acton nebo John Locke.

Koneckonců, už tato současná diskuze o tom, má-li být premiérovým poradcem někdo s takto vyhraněnými názory, naprosto odlišnými od obvyklých názorů levicových aktivistů vycvičených na sociologických fakultách, je, zdá se, velmi prospěšná. Stačí pročíst několik internetových diskuzí, v nichž mnozí čtenáři píší, jak se jim názory pana Jocha zamlouvají, přestože o tomto pánovi nikdy předtím neslyšeli.

Domnívám se, že lidé jsou schopni velmi dobře pochopit, aniž by se teorií individuálních práv nějak podrobněji zabývali, že například afirmativní akce je do očí bijící nespravedlností. V dnešní kultuře však takový názor nemá profesionální intelektuální oporu. Člověk, který dojde k názoru, že pozitivní diskriminace je hanebnost, je konfrontován se zástupem Kocábů, Stehlíkových, Uhlů, a mnoha dalších snaživců. Jestliže se nezačne sám o věci aktivně zajímat a správnost svého postoje si potvrdit, může se jeho správně vytvořený názor postupně utopit v beznadějné rezignaci, která musí zákonitě vést k morálnímu relativismu a cynismu. Viditelný pravicový lidskoprávní intelektuál naopak může bezpočet lidí povzbudit.

Jestliže lidé pod vlivem dnešních intelektuálních elit rezignují na svou svobodu, nezbývá jim než tupě přijímat prázdné fráze provolávané lidskoprávními autoritami. “Pokrokoví” levičáci jsou na koni, dokáží veřejnost zmanipulovat a obtočit si ji kolem prstu. Problém jim nastane, když jsou konfrontováni s jasnou a logickou protiargumentací. Protože svou ideologii nejsou schopni smysluplně a bezrozporně obhájit, nezbývá jim než spustit nactiutrhačnou a očerňující kampaň, plnou překrucování, lží a nenávistného plivání.

Mnozí levičáci, antikapitalisté, socialisté a kolektivisté vůbec přece musejí dobře vědět, že jejich ideologie v praxi vůbec nefunguje a nemohou ji před veřejností obhajovat jako dobro, které by si lidé měli přát. Všechny kolektivistické nápady poslední doby se bortí jako domečky z karet a sami jejich kazatelé to musejí, nejsou-li slepí, jasně vidět.

Hroutí se ideologie multikulturalismu. Už se nedaří zakrývat, že pokojné soužití některých kultur není možné a že mnohé kultury přinášejí do Evropy násilí, zločinnost a hrozbu terorismu. Není možné nevidět, že islám vede prostřednictvím imigrantů kulturní válku vůči Západu a jeho cílem je sjednotit Evropu pod vlajkou s půlměsícem. Přesto však kulturní a intelektuální elity, za vydatné pomoci médií, dále volají po větší toleranci vůči nesnášenlivým projevům některých kultur a za důvod nepokojů a napětí označují xenofobii nebo přímo rasismus západní společnosti.

Stejně tak snad musí být každému jasné, že se pomalu ale jistě hroutí ideologie sociálních práv a praxe sociálního státu, která vyprodukovala jen armádu neschopných, nesamostatných parazitů - masu lenochů, kteří pouze čekají s nataženou rukou, až stát v jejich jménu sebere další kousek majetku té hrstce produktivních, tzv. čistých daňových plátců, jež bychom měli nazývat spíše čistými oloupenými. Levičáci musejí vědět, nechtějí-li si jen lhát do kapsy, že si západní společnost takto uvazuje kolem krku oprátku a že jen projídá to, co vybudovaly minulé generace. Nemohou smysluplně obhájit vyšší sociální výdaje a vyšší zadlužování veřejných financí po tom, jaká mela nastala v Řecku a k čemu se očividně schyluje ve Španělsku a Portugalsku.

A stále neudržitelnější se jeví idea intervencionismu, tedy snahy o oklešťování tržní svobody a stále většího růstu státních zásahů do ekonomiky. Tváří v tvář současné ekonomické krizi, kterou zavinily státní zásahy do tržního systému, je zapotřebí skutečně notné dávky drzosti (a ignorance na straně veřejnosti), pokud se někdo snaží volat po dalších a dalších regulacích a státních zásazích, které již tentokrát mají zkrotit “chaotický trh” a eliminovat jakoukoliv hrozbu dalších krizí. Stejní kolektivisté, kteří dnes prosazují státní podpory pro nekonkurenceschopný a krachující průmysl, před několika lety volali po nutnosti nafukování hypoteční bubliny v Americe.

Hroutí se pomalu ale jistě i ideologie boje proti globálnímu oteplování. Nejenom, že se stále hlasitěji ozývají vědci, kteří přinášejí poznatky o tom, že to s podílem člověka na změnách globálního klimatu nebude tak horké, jak provolávají ekologičtí aktivisté, ale vypluly na povrch i lži a podvody klimatologů, kteří falšovali vědecká data, aby tak ospravedlnili svůj výzkum a dali politikům důvod k prosazování “zelené politiky” - která není nic jiného než socialismus přebarvený na zeleno.

Někteří zastánci těchto perverzních myšlenkových směrů snad vědí, že to, co hlásají, je veskrze špatné, ale jedou dál v zajetých kolejích své kariéry. Jiným se úspěšně daří vyhýbat se jakékoliv konfrontaci s racionálními argumenty. A mnozí jsou tak nízko, že pokládají svobodu, trh a kapitalismus za největší zlo na světě, které je nutné zničit - a zvrhlé ideologie multikulturalismu, socialismu a welfarestatismu jsou jejich nástroji destrukce. A ti největší tragédi snad skutečně věří, že islám nebo zelená diktatura opravdu přinese lidem štěstí.

Kolektivistické ideologie je možné prosazovat jen a pouze za pomocí lží a překrucování reality. Všechny jsou v principu postojem proti svobodě jednotlivce, proti kapitalismu, proti individuálním právům. Samy o sobě jsou neudržitelné a obsahově prázdné, ale jejich do očí bijící nemorálnost a nefunkčnost lze vcelku snadno skrývat, jestliže se neozývá dostatečně hlasitě logická a věcná protiargumentace. Každá taková opozice je pro kolektivisty učiněným neštěstím.

Samozřejmě je pro levičáky daleko snazší vykřikovat, že je pan Joch rasistou (protože tvrdí, že žádná rasa nesmí být zvýhodňována před druhou) nebo homofobem (protože tvrdí, že lidská práva jsou nezávislá na sexuální orientaci), než se pokusit o racionální opozici. A samozřejmě se levičáci neostýchají použít ani ten nejotřepanější trik a označit pana Jocha za fašistu - i když každému musí být jasné, že s fašismem nemá naprosto nic společného. Jenomže pojem fašismus je v očích veřejnosti tak překroucen a zamlžen, že je možné pohodlně označit za fašistu skoro každého, kdo netáhne s levicovou partičkou za jeden provaz.

Oni vůbec aktivisté, intelektuálové a sociologové, kteří se snaží vykreslit Romana Jocha jako rasistu a fašistu, připomínají spíše zloděje, který křičí “chyťte zloděje”. K rasismu mají daleko blíže lidé jako Kocáb nebo Stehlíková - rasisté ve státních službách. Jejich politika byla zacílena přímo na základě rasových kritérií - jakákoliv “romská politika” je v principu politikou rasistickou. A stejní lidé zastávají, třebaže možná nevědomky, velmi fundamentální složku fašistické ideologie, kterou je tzv. “nepolitická politika”, ovlivňování veřejného dění nikoliv standardními mechanismy parlamentní demokracie, ale pomocí občanských sdružení, nátlakových skupin a spolků, které by se velmi dobře daly označit slovem “fasci”. Je velmi příznačné, že proti panu Jochovi protestují právě lidé z takovýchto kruhů - levicoví aktivisté, komunisté, příznivci islamismu, a představitelé romských rasistických spolků. Takoví lidé si dnes usurpují monopol na výklad pojmu právo.

Názory pana Jocha nejsou bohužel ideální a naprosto správnou obhajobou svobody. Je zapotřebí poznamenat, že v jeho fundamentálních postojích je možno nalézt spoustu rozporů a v konečném důsledku skutečnou svobodu neobhajuje. Jestliže například pokládá potrat za nemorální záležitost, popírá tím morální právo ženy zacházet se svým tělem tak, jak uzná za vhodné, a neobětovat svůj reálný život ve prospěch potenciálního života, který zatím ještě není a nemůže být nezávislou entitou. I když pan Joch očividně nevystupuje za zákaz potratů, už takovéto popření svobodné volby člověka je vážnou trhlinou v názorech každého, kdo by se chtěl pokládat za skutečného obhájce individuálních práv.

Pozastavil bych se i nad odpovědí pana Jocha na otázku, zda bude usilovat o zrušení nebo omezení antidiskriminačního zákona. Roman Joch několikrát odpověděl (např. v pořadu Hyde Park na ČT24), že současná podoba tohoto zákona je podle něj dostačující a nijak by ji neměnil - ale v žádném případě by si nepřál její další prohlubování a zostřování. Skutečný zastánce práv jednotlivce by jakoukoliv legislativu, která člověku brání vstupovat do smluvních vztahů podle jeho osobních preferencí, musel šmahem odsoudit. Jestliže někdo pokládá antidiskriminační legislativu za “dostatečnou”, pak implicitně předpokládá, že stát má do smluvních vztahů mezi jednotlivci zasahovat a usměrňovat je. Něco takového je však flagrantním popřením práva na svobodu.

Problémem je v zásadě celý konzervativní myšlenkový směr, který do určité míry předpokládá nadřazenost kolektivu nad jednotlivcem - třebaže je tato nadřazenost naprosto odlišná od socialistického pojetí nadřazenosti společnosti nad člověkem. Jednotlivec má podle konzervativců odpovědnost vůči společnosti a své jednání by měl určitým způsobem usměrňovat, právě podle potřeb společnosti. Tuto zásadu ilustruje například morální požadavek vychovávat děti a starat se tak o další trvání této civilizace. Pan Joch tento závazek vůči civilizaci popisuje ve svém krátkém článku Civilizační velezrada, na nějž jsem reagoval textem Vychovávat děti není závazkem vůči společnosti.

Konzervatismus není v zásadě schopný práva jednotlivce v úplnosti obhájit. Kritika konzervatismu, potažmo pana Jocha, však není účelem tohoto textu - pouze zde odkáži na svůj článek Spor mezi konzervatismem a libertariánstvím, v němž jsem se pokusil porovnat konzervativní a libertariánský přístup k obhajobě práv jednotlivce. Konzervativní postoje pana Jocha by mohly za určitých podmínek diskreditovat obhajobu svobody jako takovou. Naštěstí je naše levice natolik myšlenkově a argumentačně impotentní, že nic takového nehrozí. Protože levice ve skutečnosti žádná práva nehájí, nemůže se pokusit argumentovat z těch pozic, z nichž je možné názory pana Jocha skutečně napadnout, a musí se omezit na směšné překrucování a očerňování. Naopak se zde pravicovým intelektuálům nabízí příležitost pro racionální, věcnou diskuzi na téma lidských práv, která má šanci oslovit širší veřejnost.

Tak či onak, jestliže až dosud byli za všeobecně uznávané lidskoprávní autority pokládáni jen takoví lidé, jako je Michael Kocáb, Petr Uhl nebo Džamila Stehlíková, nebo bezpočet jejich méně slavných variant, pak je osoba Romana Jocha, bez ohledu na výhrady, které je možné vůči jeho názorům mít, skvělou volbou.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.