30.6.2022 | Svátek má Šárka


SPOLEČNOST: Jiný kraj (jiná doba), jiný mrav

9.12.2020

Obyčeje zcela exotické?

Francouzskému politikovi Valérymu Giscardu d´Estaing bývá připisován bonmot ohledně toho, co příslušník které národnosti bude zajišťovat v nebi (Francouz vaření, Němec opravářství, Švýcar administrativu atd.) a co v pekle (Angličan vaření, Francouz opravářství, Ital administrativu atd.). Čech by mohl namítnout pořekadlo o „zlatých českých ručičkách“: v nebi by měli být čeští opraváři…

Pořekadlo „jiný kraj, jiný mrav“ koluje v různých variantách a verzích. Leč globalizace postupuje, specifika zanikají, takže namnoze platí už spíše „jiná doba, jiný mrav“. Mrav či obyčej vnímaný kdysi obecně jako „normální“ je nově pociťován jako exotický, cizí… Dále stručně připomínáme tři obyčeje vnímané stále více jako šokující, popř. rovnou popírané coby „u nás nikdy neexistující“.

Laškovné štípání ženy do paže

Dvoření, při němž muž ženu štípe do paže, jsem naposledy sledoval v 90. letech v pražské tramvaji. Sedící postarší (v mém tehdejším vnímání) žena řekla stojícímu postaršímu (v mém tehdejším vnímání) muži: „Už jsem stará…“ Ten s balkánským přízvukem odvětil: „Ty nejsi stará!“ Přitom ji štípl do paže, až vyjekla. Štípání opakoval, žena protestovala…

K podobným výjevům (kdy ženy braly štípání jako víceméně „normální“) jsem se opakovaně nachomýtl v dětství při prázdninových pobytech v Bulharsku. Se zlou jsem se ovšem potázal, když jsem se po desetiletích (tj. poměrně nedávno) na věc dotázal dvou bulharských dívek. Jedna z nich reagovala dotčeně: „Františku, já tě přerazím!“ Mladá bulharská generace se k danému obyčeji již nechce znát…

A přece: Když mrzne, až praští, říká se u nás ještě leckde: „To je samec!“ Mráz do obnažené kůže štípe… Nemohlo tedy v dřívějších dobách být štípání ženy do odhalené paže běžnou součástí dvořivé konverzace i v našich končinách? Přirovnání mrazu k „samci“ může sahat ještě dále – mráz navzdory oblečení (obraně) proniká, „penetruje“. Snad má ono štípání do paže podobný symbolický význam (dnes působící brutálně „machisticky“)…

Zvedání dítěte za hlavu

V některých asijských zemích lze pozorovat počínání z našeho (rodičovsky úzkostného) hlediska až nebezpečné: Dospělý laskavě hovoří k dítěti. Načež – jako obzvláštní „projev náklonnosti“ – toto dítě uchopí za hlavu a celé zvedne. Veškerá hmotnost dětského těla (plus obuvi plus oblečení plus případné další výstroje – batohu, brašny, tašky apod.) spočívá v tu chvíli na krčních obratlech ...

Drsná to zatěžkávací zkouška pevnosti vazu! Co jsem viděl, dítě pokaždé přežilo. Vaz zlomen nebyl. Jistě i proto, že v Asii bývají děti drobnější, je tam tepleji (takže oblečení plus trepky skoro nic neváží). Nemohl být „zaražen“ další růst? Těžko říci. Při jednorázovosti popsaného „projevu náklonnosti“ patrně nikoli. Dlouhodobou reakcí organismu (aby, vyjádřeno slovy básníkovými, nemusela už „hlava poznávat, oč je zadek těžší“) by logicky zaražení růstu mohlo být. Jinak nevím, že by věc někdo soustavně zkoumal…

A přece: Dříve byli i u nás lidé menšího vzrůstu… Z dřívějška pochází bodré přání před akcí: „Zlom vaz!“ Nemůže být ono – dnes jednorázové – přání pozůstatkem jakéhosi obřadnějšího přání úspěchu dítěti v dalším životě, kdy dospělý „laskavě“ zvedl a dále držel dítě (jenom) za hlavu? (Ono bodré přání lze, pravda, vysvětlit i jinak.)

Konzumace psů a koček

U příležitosti mistrovství světa v kopané na přelomu tisíciletí byl obecně diskutován korejský zvyk pojídat psí maso. (Jak mi vysvětlila dívka z Jižní Koreje, běží o maso psích „masných plemen“, tedy speciálně za tímto účelem chovaných, nikoli o maso „domácích mazlíčků“.) A v Americe občas propukne skandál po odhalení, že řetězec specializovaných restaurací místo masa oficiálně deklarovaného zpracovával odchycené toulavé psy a kočky…

Posviťme si znovu do vlastních řad: V právní databázi ASPI jsem před časem objevil protektorátní předpis o povinném vyšetření „jatečních psů a koček“ na výskyt parazitů. Ano, přátelé, za protektorátu byli v tuzemských končinách kočky a psi konzumováni zcela běžně, takříkajíc „ve velkém“!

Odtud příhoda, jež se s podezřele stejnými podrobnostmi vypráví v mnoha rodinách: Za okupace připravila babička dědečkovi chutný pokrm. Když mu však prozradila, že běželo o psí maso, vše vyzvracel. – Takto se to snad mohlo jednou někde stát. Podruhé, popáté, podvacáté již nepochybně babička dědečkovi takovou informací trávení nekazila, resp. on se raději ani neptal. Celá „vzorová, matricová příhoda“ (takhle se to zkrátka „musí vyprávět“ podle dnešních, korektnějších standardů) je nejspíš racionalizací druhdy běžného obyčeje, v další dějinné etapě zavrženého jakožto „barbarského“. Podobná příhoda se možná vyprávěla, když naši dávní předkové opustili a zavrhli (svůj dříve praktikovaný) kanibalismus…



Kouzelná oslava Mezinárodního dne jógy na Karlově mostě
Kouzelná oslava Mezinárodního dne jógy na Karlově mostě

Pražští jogíni se 21. června poprvé připojili k ostatním jogínům, aby s nimi oslavili Mezinárodní den jógy. Oslavy se zúčastnilo 400 jogínů a sešli...