Tak zvané volby na nečisto ovládly obě opoziční koalice. Pirstan i Spolu získaly téměř shodný počet hlasů - 30 % - a ANO zůstalo v poli hluboce poražených.

Na prvním místě se umístila koalice Pirátů a STAN, které by volilo 30 procent studentů. Následuje koalice Spolu a na třetím místě by skončilo hnutí ANO. Jako čtvrtí skončili Zelení. Na projektu spolupracovala nezisková organizace Člověk v tísni, Jeden svět na školách a agentura Kantar. Volební výsledky odevzdalo 312 středních škol. (viz)

Pokud by, nedej Bože, takto dopadly i volby skutečné, získala by dnešní tak zvaná demokratická opozice téměř ústavní většinu. Začal by se realizovat program záchrany klimatu, genderové „vyváženosti“ – tj. nadbíhání všem myslitelným formám jiných identifikací než muž a žena - a utrácelo by se stejně na nesmyslné projekty podporované Bruselem. Covidem bychom se strašili nadále – v tom si Ano, Pirstan a Spolu nemají vůbec co vyčítat – zelenou by dostaly všechny greendealy, které by v Bruselu vymysleli.

Reálné volby tak sice zcela jistě nedopadnou, nicméně stojí za to se nad příčinami volebního výsledku mezi mladými středoškoláky zamyslet. Na prvním místě je v politickém uvažování mladých lidí těsně před plnoletostí patrná revolta. Revolta proti stávajícím pořádkům, a tak hlasy pro piráty vůbec nejsou náhodné. Piráty reprezentují mladí lidé, kteří ještě před deseti lety byli sami na prahu dospělosti. Mládí bývá velmi kritické k zavedeným pořádkům a chce všechno dělat jinak a samozřejmě mnohem lépe a spravedlivěji. Obrovskou nevýhodou dnešní nejmladší generace je indoktrinace bludem o změně klimatu činností člověka, a to konkrétně spalováním fosilních paliv. Dnešní mladí tomu povětšinou zcela uvěřili a nepochybují o vině lidské civilizace. Prostě se to takto učí ve škole, kde se najde mezi učiteli jen pár odvážlivců, kteří teorii o změně klimatu kvůli činnosti lidí dokáží podat objektivně jako politicky motivovanou.

Právě v úterý 21. září 2021 se jednou z hlavních zpráv na ČT v Událostech stalo zasedání OSN. Zpravodaj v USA líčil, jak prezident Joe Biden vyzval všechny národy světa ke spolupráci proti změnám klimatu a proti válce. Jako by nebyl právě podepsán pakt proti komunistické Číně mezi USA, Velkou Británií a Austrálií. A dokonce celé bruselské vedení EU se postavilo proti „zradě“ USA a za „poníženou“ Francii. Zpravodaj plamenně hovořil o „novém přístupu USA k OSN“ po vládě Donalda Trumpa. Zazněla údajně zcela jiná rétorika. Tak to jistě – rétorika zazněla přesně podle not, které administrativa pro Bidena připravila a on ještě číst umí. Jenom se nesmí pouštět do improvizací. Přesto se domnívám, že Trumpovy projevy v OSN byly po stránce faktické mnohem blíže realitě světové politiky než Bidenovy proklamace o míru a přátelství mezi národy. Jako bych slyšel kdysi u nás vládnoucí bolševiky v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem – o kterém se říkávalo „není Iljič jako Iljič“ s narážkou na to, že se i Lenin jmenoval Iljič.

Jestliže světoví politici v čele s Bidenem a dalšími západními představiteli straší „nedozírnými následky“, pokud nesnížíme produkci kysličníku uhličitého, mladí lidé se mohou naprosto přirozeně obávat budoucnosti. Vždyť oni mají celý život před sebou a kvůli spalování fosilních paliv nás čekají jen samé katastrofy! To se prostě musí do myšlení mladých lidí promítnout.

Rovněž tak i teze o manželství pro homosexuály – to je zastřeno tezí o „manželství pro všechny“. Jednak to zní lépe, jednak, samozřejmě, proč to všem lidem nezajistit, že ano. Je to vlastně naprosto shodná rétorika jako někdejší komunistický blud o tom, že v komunismu budou mít všichni nárok na zajištění svých potřeb – každému podle jeho potřeb. Jen nebylo tak úplně zřejmé, jaké že ty potřeby vlastně jsou - které jsou zbytné a které nezbytné. Navíc, protože bolševický systém potopil ekonomiku, byl problém se zajištěním potřeb základních a občas došel i ten toaletní papír. Pak nastupovalo Rudé právo.

Četl jsem názor jistého politologa, že se výsledky studentského hlasování promítnou do několika let i do výsledků skutečných voleb s tím, jak dnešní náctiletí překročí práh dospělosti. Onen politolog si ale stěžoval, že mladí voliči do třiceti let jsou nejvíce „nedisciplinovaní“ a neradi chodí k volbám. Proto se ta změna neděje s takovou rychlostí, jak by si onen badatel možná i přál. K tomu lze dodat ale druhou stranu mince. Jakmile se totiž člověk dostane do skutečného života a začne vydělávat, musí často své názory dramaticky změnit, musí velmi snížit své požadavky na plat, aby pro sebe vůbec našel vhodné uplatnění. A to se samozřejmě neobejde bez změny politických preferencí. Od patnácti k pětadvaceti letům života je sice jen relativně krátká doba, ale ta bývá doprovázena změnou životních postojů - často vlivem partnerů, které právě v tomto období hledáme, i vlivem zaměstnání či dalším studiem. I za tak relativně krátkou dobu si pak člověk říká – jak já jen mohl být v patnácti pro takovou pitomost!

Mladí mají právo na své názory i na iluze o životě. Pak ale člověk prostě musí dospět a musí se přizpůsobit. Tak totiž funguje lidská společnost od nepaměti.