SPOLEČNOST: Ještě o té jednotě
Jak moc se změnilo?
Jak kdy. A jak kde. Negeneralisujme. Ale je tu například případ Hučín, že? Pozoru hodný byl, pokud jde o demokratické mravy, i osud filmu, dokumentu, pana režiséra Vadase. Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína. Vznikal pět let, v průběhu Hučínova sofistikovaného trápení. Zachycuje například i napadení hučínových zastánců justiční stráží v Přerově, dne 6.10.2005. Po němž bývalý politická vězeň, ale zastánce Hučína, skončil na ARO a jedna z účastnic má zranění nohy s trvalými následky.
Měl být odvysílán naší veřejnoprávní TV, pak byl z vysílání stažen, v zájmu jaksi jeho vysílání zmařit či oddálit ho ředitel (ten, co mu nevadí milicionáři) předložil ke schválení Radě pro rozhlasové a TV vysílání a posléze byl odvysílán. Byť nikoli v tom nejlepším čase, jak jinak.
Z tohoto dokumentu vyplývá, respektive tedy film dokumentuje, že před zatčením pana Hučína jednalo vedení BIS s vedením Konfederace politických vězňů (a dokonce na její půdě) o tom, že KPV nebude protestovat, až bude Hučín zatčen. Jak přiznává do kamery tehdejší předseda KPV Drobný, zástupci BIS mu lhali. Například v tom, že tvrdili, že Hučín je zapleten do obchodu s kradenými automobily a podobně. Není to politická záležitost a jeho průnik do levicového extremismu (zde ho ostatně zastavil jeho tehdejší nadřízený, původně sluha boží, pan Bublan), ale Hučín je docela obyčejný kriminálník. Vedení se podřídilo. Tehdejší, to současné se ho snaží napodobit.
Zachycuje, je to dokument, nynější předsedkyni KPV ječící, že žádnou diskusi o Hučínovi nepřipustí (setkání na Velehradu), a dodávající, že je to politické rozhodnutí. Nedodává čí. Ano, tentokrát ztrácí glanc a vzbuzuje pochyby, zda je to dáma, za jakou ji považujeme. Jsou i jiné pochyby. Z životopisu v tisku uveřejněném se dozvídáme, že byla uvězněna (1956) ale pak, roku 1959, podmíněně propuštěna. Posléze, i v době normalisace, zaměstnána na jakémsi ministerstvu. Podmíněné propuštění obešlo se bez zprávy tábora, že trest vykonal svůj výchovný účel a zaměstnání na ministerstvu bez souhlasu se „vstupem vojsk“ podvrhuje se nám? Mělo to co činit s „politickým rozhodnutím“ v cause Hučín a trvale nenávistným přístupem k němu vedením KPV a paní předsedkyně osobně?
Když Hučín, ač zakládající člen KPV, konečně dospěl po pětiletém mysteriu ke konci svého trápení (v němž si omočil ledakterý člen tehdejšího předsednictva KPV, dokonce i jako svědek u soudu) nejen, že se mu předsednictvo KPV neomluvilo, ale naopak, pozastavilo mu, pod průhlednou záminkou sporu s jiným členem (jedním z těch, již si omočili) členství. Což je (mimochodem) v rozporu se Stanovami KPV, kodifikujícími, že tak může učinit jen základní organisace člena. Která tak neučinila a učinit odmítla. Radu KPV, vrcholný orgán spolku s právem, ba povinností schvalovat konání předsednictva a tomuto nadřízenou, pak předsednictvo (bez vědomí některých svých členů, například autora těchto řádků) informovalo, že bylo rozhodnuto nebavit se o tom. Ostatně, schůze jsou vždy hektické, máme toho hodně, je nutno vzpomenout nespravedlnosti totality tu i onde.
Místo toho politruk KPV (šéf politické komise) přednesl projev, v němž vyzval k jednotě a ty, kdož jednotni být nechtí (s kým, čím, nespecifikováno), aby organisaci opustili. Předsednictvo si se svou státní dotací vystačí zřejmě i bez nich, dohaduji se.
Mezitím Hučín dosáhl toho, o co se KPV marně snažila po celé své trvání. Zrušení svých zbytkových trestů. Ano, vězni režimu byli rehabilitování za zločiny politického charakteru, ale odsouzeni byli vždy i za činy obecně kriminální. Nedovolené ozbrojování, poškozování majetku, rozkrádání (třeba munice z majetku armády) a podobně. V případu Hučínově se Nejvyšší soud usnesl, že tyto činy byly součástí odporu k totalitnímu režimu a vykonané v jeho rámci, nikoli v rámci obecné kriminality. Což je judikát vztahující se samozřejmě i na všecky další členy KPV se zbytkovými tresty.
KPV, tedy jeho představitelé, to ignorují, ba považují to za „nedovolené“ zmínky o Hučínovi. Kdo to nedovoluje, rovněž nezmíněno. Kdo připomíná Hučína, prostě zlobí. A třeba mu ukázat, kdo je tady pánem, či ho alespoň zaměstnat svou pitomostí.
Další ukázka demokratických mravů
Na zasedání v Berlíně (pojednáno o něm na stránkách NP letos, 21. + 26. ledna) jsem odejel na osobní pozvání, podobně jako další člen předsednictva KPV, F.Z., a pochopitelně za své. Čas tam trávený jsme trávili jako soukromníci, byť tedy bývalí vězni. O KPV a naší účasti v ní nepadlo slova. Nebylo proč.
Vůbec jsme netušili, že pozvánku dostalo i KPV. Leč užší předsednictvo ji odmítlo (aniž o tom členstvo i širší předsednictvo informovalo) s odůvodněním, že tam je pozván i Uhl. (Pan Uhl tam zase nejel, neb pozván byl i Josef Mašín, jak vidno, mentalita shodná nejen v názoru na Hučína, jemuž pan Uhl taktéž nemůže přijít na jméno.) Načež si milé předsednictvo odhlasovalo (jak demokratické) zákaz členů předsednictva (tedy mne a F.Z.) kdekoli vystupovat a účastnit se nějakých akcí bez předchozího schválení předsednictvem.
Takže toto je ona jednota v praxi, hlavně ovšem jednota v tom nikdy a nikde nepřipustit žádnou věcnou diskusi o čemkoli. Ukázka demokratických mravů jako z čítanky. Je mi upřímně líto, ale vzhledem k tomu, že už to nemohu považovat jen za něco, o čem Jan Werich hovoříval jako o srážce s blbci, musil jsem to sepsat. Jde totiž, domnívám se, o součást naší obecné krise. Například jednotně lhát. Či jednotně ke lži mlčet.