Původně jsem se vůbec nechtěl k „Případu Dušek“ vyjadřovat. Mj. proto, že téma bylo medializováno dostatečně, řekl bych, podle „mého gusta“. Jinými slovy, konečně se přestává vyplácet být homofobem, obdobně jako se svého času přestalo vyplácet prosazovat rasismus. Přesto jsem se nakonec rozhodl taktéž „přiložit své polínko“. Pod záminkou obav z politické korektnosti totiž zatáhli mnozí za brzdu a vyjádřili obavy, zda dnes může člověk ještě říci, co si opravdu myslí. Tedy, zda nejde o exemplární případ onoho trendu, kdy Švýcaři nesmějí říct mešitám „ne“, kdy Václav Klus nesmí říct „ne“ Lisabonu a kdy američtí muži nesmějí pouštět ženy-feministky do dveří jako první. Obdobné obavy se vyrojily jak v Neviditelném psu či v MF Dnes, tak leckde jinde, a byla zpochybněna i samotná legitimita termínu „homofobie“.¹ A tak jsme se mohli obeznámit s hnidopišskými analýzami, zda je Dušek opravdu homofobem nebo spíše pouhým buranem, a nebo je tomu přesně naopak. K útoku zavelel, jak jinak, i známý český pravicový konzervativec Michal Semín, který – světě div se – nalezl pár milých slov pro svého úhlavního nepřítele (Jaroslava Duška)², který svým levičáctvím narazil u ČMKOS již v 90. letech, kdy došlo k institucionální roztržce s jeho Odborovým svazem železničářů. A propos, roztržka v odborech. Jako jejich předák byl Dušek znám svými destruktivními aktivitami, obstrukcemi a nesmyslnými prohlášeními již dávno. O to více mě udivilo, jak (téměř) celá politická scéna vypukla nyní v údiv. Copak mohl Dušek ještě něčím překvapit? Snad jen TOP 09 duchapřítomně podotkla, že slušní lidé od lidí typu pana Duška stejně omluvu nečekají.

Já jsem tedy, jak jsem již naznačil, kvitoval „hon na Duška“ s povděkem, řka, že přesně takto se má jednat s homofobií. Nikoliv jako vloni na Slovensku, kde mluvčí vlády Braňo Ondruš bodře pohovořil o „cikánech a buzerantech“³ za naprosté lhostejnosti koalice i opozice. Co také čekat, když tamní vládní koalici reprezentuje pan Slota, svého času hřímající zkazky o tom, jak „je gay porno něčím tak nechutným, že bychom je měli všichni zhlédnout, ať víme, koho vlastně hájíme“ (parafráze). A co čekat od opozice reprezentované křesťanskými demokraty (DS-SDKÚ a KDH). Což mě přivádí zpátky do zemí českých, kde jediní, již o Kauze Dušek cudně pomlčeli, byli lidovci. Přitom právě nyní měli ideální příležitost jasně odsoudit homofobii a dokázat tak, že „milují hříšníka, ale nenávidí hřích“.

Pokud by tedy celá věc byla jen projevem politické korektnosti, pak nezbývá než před panem Duškem smeknout. A třeba smeknout i před panem Vandasem, který rovněž barvitě lamentuje, jak se v dnešní liberální době nesmí říkat jiná než ona povolená pravda, totiž ta, kterou nám nakázali pánové z Bruselu. Leč co má společného konzervatismus reprezentovaný (například v kause Lisabon) Václavem Klausem s odmítáním bruselského lajnování ze strany KSČM či Dělnické strany (pardon, Dělnické strany sociální spravedlnosti)? Proč občas seriózní euroskeptici hlasují s plebejskými demagogy? Ano, otázka by mohla znít i takto: Proč je politická korektnost odmítána seriózními odpůrci neomarxistického inženýrství, ale také homofóbní lůzou?

V případě železničářského předáka však strach z všudypřítomné korektnosti opravdu na místě není. Pan Dušek se nyní nepostavil Bruselu, feministkám či genderovému hnutí. Jeho chování bylo - bez ohledu na to, zda k nějaké protekci na Českých drahách či na Ministerstvu dopravy dochází - obyčejným hulvátstvím a obyčejnou homofobií. Dílem rovným a nerozlučným.

*********
¹ Např. zde (odstavec o homofobii)
² www.natia.cz
³ Mluvci slovenske vlady mluvil o cikanech a buzerantech

http://tombi21.blog.cz