O čem vypovídá její udělení prvnímu Čechovi, filosofovi a katolickému knězi Tomáši Halíkovi? Také o nás samotných.

Asi každý ví, kdo byl Jaroslav Heyrovský. První československý nositel Nobelovy ceny (1959). Víme, nebo alespoň tušíme, že jde o špičkové světové ocenění. Troufnu si tvrdit, že ji jako prestižní poctu chápe i laická veřejnost, která – v případě pana Heyrovského – buď vůbec netuší, za co ji obdržel, případně co to ta analytická polarografie vlastně je.

O Templetonově ceně se říká, že je to Nobelova cena za náboženství. Oproti původní Nobelově ceně je mladičká – poprvé byla udělena v roce 1973. Jak velká část české veřejnosti 12. března (den před udělením) věděla, že takovéto ocenění existuje? Odpovězme si každý sám. Přitom na Západě nejde o cenu o nic méně prestižní než "Nobelovka". Kdybych to chtěl klasifikovat módně, napsal bych: v českém ateistickém mainstreamovém mediálním prostředí není o něco takového zájem. Jak patrno, a je mi z toho smutno, jsme součástí Západu, ale není Západ (ten na západ od bývalé železné opony) jako Západ (postkomunistický).

Teprve udělení Templetonovy ceny prvnímu Čechovi přimělo mnohé, ty zvídavější, aby se o ni začali zajímat. A aby shledali, do jak úctyhodné galerie osobností byl Tomáš Halík uveden. V jeho případě ovšem platí ono biblické, že ve své vlasti není nikdo prorokem. Podíváme-li se na seznam dosavadních laureátů, najdeme tam jména patřící lidem, kteří ve svobodném světě požívají nejvyšší prestiže: Matka Tereza z Kalkaty, Roger Schütz (bratr Roger), zakladatel ekumenického mužského bratrstva Communauté de Taizé, Billy Graham, světoznámý baptistický evangelista, Alexander Solženicyn, Charles Colson, znovuzrozený křesťan, předtím jeden z hlavních strůjců aféry Watergate v Nixonově administrativě, filosof a publicista Michael Novak.

A ovšem, podobně jako v případě Nobelovy ceny za mír, nacházíme i zde osobnosti více či méně kontroverzní. Mám na mysli Desmonda Tutua z JAR, neboť tohoto anglikánského arcibiskupa nelze zaškatulkovat pouze jako bojovníka proti apartheidu. Pan biskup zastává např. ve vztahu k Židům a Izraeli názory, s nimiž nelze souhlasit (supersessionismus, podpora bojkotu izraelských výrobků), ale to jsou buď teologické, nebo politické záležitosti přesahující rámec tohoto příspěvku. Ovšem ani Rev. D. Tutu jako nositel Templetonovy ceny, ani Jásir Arafat jako držitel Nobelovy ceny míru nemohou zcela zdiskreditovat obě ocenění jako taková (jako nemůže, s prominutím, fakt, že se OH pořádaly v roce 1936 v nacistickém Německu stoprocentně zdikreditovat olympijské hnutí).

Tomáš Halík je prvním českým nositelem Templetonovy ceny. Má to svůj symbolický význam, to ale není to nejpodstatnější. (To, že je Heyrovský prvním čsl. držitelem Nobelovy ceny by nemělo zastřít něco mnohem důležitějšího: samotnou odbornou podstatu toho, proč byl oceněn.) Důležitější po mém soudu je, že tím se této výjimečné osobnosti dostalo svého druhu té nejhodnotnější satisfakce. Ačkoli ani já se všemi názory prof. Halíka nesouhlasím (jako nekatolík ani nemohu), uráží mě, když je tento mimořádně vzdělaný a inteligentní člověk primitivně dehonestován jenom proto, že ho kdosi zařadí do škatulky s nápisem "pravdoláskař" a "havlista" – tím je mu jednou provždy vypálen cejch a nasazena psí hlava. Je to tak trochu malý zázrak: "svět" musel připomenout "provincii", jak vynikající myslitel žije v jejím středu. Nebylo to poprvé. Nikoli náhodou je v Halíkově případě počet zahraničních a domácích ocenění vyjádřen poměrem 10:5.

Mezi dosavadními více než čtyřmi desítkami oceněných jsou mi osobně nejbližší dva, oba již zmínění. Především Billy Graham. Vzpomínám si, že jsem byl začínající teeanger (13), když měl tento věhlasný americký evangelista přijet do Československa poprvé. Bylo to v roce 1969. Zúčastnit se jeho kázání bylo pro člověka z evangelikálního prostředí totéž jako pro praktikujícího a upřímně věřícího katolíka zúčastnit se mše celebrované papežem. Byl jsem mezi těmi, kdo tehdy v Praze Billy Grahama v jednom evangelickém kostele na Starém Městě očekávali – a dočkali se zklamání. Tenkrát ještě přijet nemohl. Československo navštívil o třináct let později. Ani tuto návštěvu ve dvaaosmdesátém jsem si nenechal ujít – byl to nezapomenutelný duchovní zážitek.

Na druhém místě chci jmenovat Charlese Colsona. Je příkladem toho, čemu se v křesťanství říká obrácení, případně znovuzrození. Colson patřil k nejbližším spolupracovníkům prezidenta Nixona (Watergateská sedmička), kteří se podíleli na aféře Watergate 1972. Ještě před svým uvězněním se stal křesťanem, což od základu proměnilo jeho život. Prožil opravdové pokání (změnu smýšlení) a po propuštění ze žaláře se stal jedním z vůdců evangelikálního křesťanství ve Spojených státech. Patří k těm, kdo vědí, co znamená proměna "Šavla v Pavla"; a pro mě osobně je důkazem, že autentické biblické křesťanství dokáže člověka zcela změnit. Colson vydal o této proměně osobní svědectví v knize Born Again, která vyšla i v českém překladu (Znovuzrozený). Zejména v dnešní době, kdy je u nás křesťanství "mainstramově" redukováno na církevní restituce (mimochodem výše uvedený Billy Graham je baptista a byli to právě čeští baptisté, kdo se restitučního podílu vzdal) nabízí Colsonova kniha odlišný pohled na toto náboženství.

Udělení Templetonovy ceny českému náboženskému mysliteli je přínosné ještě v jednom ohledu. Můžeme si znovu uvědomit, že lidský život má nejen materiální a řekněme kulturní, ale i duchovní dimenzi.