Ale také k burkám, nikábům, čádorům, hidžábům, prostě všem těm slušivým oblečkům, jejichž pravým významem je ukázat ženu jako neplnoprávného, nečistého, potenciálně nemravného tvora, nádobu neřesti ve vlastnictví muže.

Právě tak je totiž třeba nošení těchto oděvů vnímat. Nikoli jako pouhé oblečení, kde proměnlivá móda diktuje hned to a hned zas ono, ale jako symbol.

Kdyby se totiž jednalo o pouhé oblečení, měly by muslimské ženy na výběr. Jednou burku fialovou, podruhé modrou, občas trochu provokativní červenou s kraječkami a nad kolena. Anebo dokonce bez burky v šatech, nebo v džínách a tričku. Na tom nic nemění fakt, že některé muslimky nosí toto oblečení takzvaně dobrovolně a dokonce odsuzují jiné ženy, kterým se to nelíbí. Ono to totiž tak docela dobrovolné není. Někdo, mnohdy i ony samy sobě, jim v této oblasti dokonale vymyl mozek. Ostatně jsem přesvědčen, že kdyby se tomu dalo trochu času, najdou se židovští mladíci, kteří se budou honosit šesticípou žlutou hvězdou.

Muslimské ženy prostě na výběr nemají. Je to prostě burka - nebo sedět zavřená doma. Mění se pouze míra ortodoxie v konkrétní zemi a rodině, takže někdy to spraví poněkud odvážnější hidžáb.

Je to prostě symbol. Symboly máme různé. Některé symbolizují věci pozitivní. Křížek s Kristem symbolizuje živého Boha, který na sebe vzal hříchy nás všech. Když si ho pověsíte na krk nebo necháte vytetovat, nikoho to nepohorší. Tedy alespoň v zemích západní civilizace ne. Zatím. Ale zkuste si na ruku vytetovat hakenkrojc a v tu ránu jste na dlažbě. Zajímavé v tomto ohledu je, že srp a kladivo zdaleka takovou moc nemá, ačkoli má na svém kontě významně více obětí než zmíněný hákový kříž. Ale to by bylo na samostatnou úvahu.

Je zajímavé sledovat, jak se různí aktéři k celé věci staví. Přímo dotčené akvaparky se schovají za hygienu a jsou z obliga. Ono jim ostatně ani nic jiného nezbývá, protože jinak se na ně vrhnou všemožní aktivisté s paní Šabatovou v čele. Úplně jsem nerozuměl tomu, proč v Čestlicích udělali výjimku, než jsem si vyslechl rozhovor ve 20 minutách Radiožurnálu s panem Pavlem Sehnalem, který, mimo jiné, daný areál vlastní. Je to mimochodem stejný pan Sehnal, který si koupil zaniklou značku ODA a hodlá se s ní vložit do politiky. Platí opět staré a neměnné heslo: „Když něčemu nerozumíš, sleduj, kudy tečou peníze.“

Ty „muslimské maminky“ totiž byly ubytované v hotelu, který do komplexu také patří, a řečeno slovy pana Sehnala, kdo si může dovolit zaplatit 150 eur za pokoj a noc, je dostatečně „kulturní“, aby mohl v burkinách do bazénu (sic). Zvláštní pikantnosti jeho vyjádření nabývá v souvislosti s odsouzením saúdských princezen v Bruselu za tyranizování služebnictva. Ty dámy měly pronajaté celé patro hotelu. Myslím, že takhle „kulturní“ hosty pan Sehnal ještě neměl.

Dalším oblíbeným argumentem je srovnávání zahalených muslimských žen s řádovými sestrami. Zde ale takto argumentující přehlíží fakt, že v případě řádových sester se jedná o členky církevních řádů, do kterých dobrovolně, zcela o své vůli vstoupily a složily sliby.

Mohl bych pokračovat dál a dál a snést další argumenty. Článek by pak ale byl příliš dlouhý a málokdo by se prokousal k závěru. A závěr, alespoň můj, je následující. Mohu tolerovat jakékoli oblečení, i když se mi nemusí líbit. Co však tolerovat nemohu, je nucené nošení symbolu podřadnosti, poníženosti a nečistoty. Protože touto tolerancí pomáhám tento stav konzervovat a udržet.

Ono může vypadat vstřícně, že umožníme muslimským maminkám se v burkinách vykoupat s dětmi, protože jinak by se prostě vykoupat nešly. Ale ve skutečnosti se jedná o ustupování zlu. A ústupová cesta zlu vždy končí v pekle.

Autor je členem strany Realisté