Opravdu?

Byla jsem pozvána na setkání mých bývalých žáků ze Střední knihovnické školy, kteří maturovali před šestnácti lety. V duchu "blbé nálady" jsem očekávala, že generace, jež vstoupila do aktivního života po tzv. Sametové revoluci, bude dávat najevo svou rozladěnost, zoufat si nad poměry panujícími ve společnosti a vyjadřovat nespokojenost s podmínkami, v níž je jí dáno žít.

Z 42 absolventů se jich sešlo 36, z toho dva muži. Knihovnictví totiž bylo převážně oborem pro ženy, vyžadovalo solidní všeobecné vzdělání, hlubší znalosti z literatury a kultury, citlivý přístup k lidem, praktické znalosti knihovnického řemesla a též organizační schopnosti. Samozřejmě to vše bez nároků na vyšší plat.

Při tak velkém zastoupení žen by se dalo předpokládat, že stýskání nebude mít konce a úkolem pro nás, jejich bývalé pedagogy, bude poslouchat, těšit a povzbuzovat. Jaké však bylo naše překvapení, když se žádné litování nekonalo, naopak, byli jsme to my, kteří jim mohli jen tiše závidět. Bylo úžasné setkat se s těmito sebevědomými mladými lidmi, kteří dokázali vzít své životy do svých vlastních rukou.

Proto si ani nelze nepoložit otázku, zda jsou pouhou výjimkou, či naopak reprezentačním vzorkem celé současné, nyní již střední, generace.

Byla jsem jejich třídní, mohla jsem je tedy důvěrně poznat a čtyři roky sledovat jejich zrání do dospělosti. Mohu tedy potvrdit, že už tehdy se svým způsobem vymykali běžnému průměru. Ani ne tak úspěšností ve studiu jako v tom, že se projevovali jako svérázně vyhraněné osobnosti, které se kupodivu dokázaly vzájemně respektovat a obdivuhodným způsobem spolu vycházet. Vytvořili atmosféru vzájemného pochopení svých odlišností a dokázali si vzájemně pomoci. Tak se stalo, že jejich počet ve třídě stále rostl, z 33 až na 42. Ti, co přestoupili z jiných škol či tříd, dodnes vzpomínají na citlivé přijetí od ostatních a na jejich projevy přátelství.

Vzpomínám si na situaci, kdy takovým přírůstkem byl chlapec, který propadl z jazyků a musel opakovat celý 2. ročník. Byl z toho opravdu velmi nešťastný, hodně se za to styděl a bál se výsměchu. Místo odsouzení se mu však dostalo nebývalého povzbuzení, byl okamžitě zvolen předsedou třídy. A musím říci, že dobrým, za všechny bojoval jako lev. Možná, že i to ovlivnilo jeho pozdější rozhodnutí stát se knězem.

Nebyly to však jen tyto velmi sympatické vlastnosti, jež předurčovaly postoj těchto studentů k životu. Většina z nich urputně bránila svou samostatnost a právo na vlastní názor. Lpěli na své odlišnosti, kterou si vědomě pěstovali. Takže co jedinec, to originál - ve způsobu myšlení, vystupování i oblečení.

Měli štěstí. Doba jim umožnila, že ve 4. ročníku mohli společně vycestovat na 14 dní do Anglie. Trochu si zdokonalili své znalosti z anglického jazyka, ale především se zbavili strachu samostatně cestovat a získali první zkušenosti ve styku se "světem". Byl to můstek k získání práce v zahraničí, k delším pobytům v různých zemích, mnohdy v souvislosti se studiem na tamějších vysokých školách. Ostatně mnozí z nich souběžně dokázali vystudovat i naše vysoké školy. Jsou vysoce erudovanými v oborech, které si vybrali, navíc dobře ovládají cizí jazyky a mají zkušenosti z praxe v zahraničí. Není divu, že dosáhli vysokých postů v různých společnostech, učí na vysokých školách, pracují v nakladatelstvích a kulturních institucích a dalších jiných. Splnili si svůj sen, poznali svět a jsou spokojeni.

V posledních letech jim, ženám, začaly tikat biologické hodiny, takže mnohé založily rodiny, a nyní jsou na mateřské dovolené. Patřičně si to vychutnávají a mateřství je naplňuje štěstím. Snížení příjmů je nevyvádí z rovnováhy, ostatně jsou přesvědčeny, že návrat do pracovního procesu bude pro ně snadnou záležitostí. A pokud ne, tak si nějak poradí.

Věří si, dokázali se o sebe a také o jiné postarat a umějí řešit problémy.

Nelze si nepoložit otázku: "Kolik takových lidí mezi námi žije? Jsou jen výlučným malým vzorkem společnosti, nebo tomu tak není?"

Netroufám si posoudit. Tím spíše, že média, odbory a někteří politici nás neustále přesvědčují o naší permanentní nespokojenosti. Vyvolávají a pak přiživují "blbou" náladu a s ní i pocity nejistoty, strachu a bezmoci. Někteří z nich se neštítí provokovat nepokoje, jen aby s námi mohli manipulovat a posilovat svou vlastní moc. Hodilo by se jim, kdybychom ztratili důvěru ve vlastní síly a víru, že můžeme mnohé ovlivnit a to z vlastního rozhodnutí a popudu.

Jedinou naší obranou proti těmto silám je nevzdávat se své samostatnosti, tvořit si své svébytné názory a posilovat svou jedinečnost. Jen tak budeme schopni mít svůj vlastní život ve vlastních rukou.

Mí žáci to dokázali.