... dalo by se říct novočeštinou, což pro ty, kteří taje tohoto jazyka ještě nezvládli, samozřejmě překládám: „Je to práce na plný pracovní úvazek.“ Řeč je o konzumaci médií, a to zejména mladými lidmi. Narazil jsem na výsledky studie mezi mladými lidmi ve věku 8 až 18 let. Byla provedená v Americe, ale předpokládám, že v Česku by byly výsledky obdobné.

Dnešní mladá generace tráví s médii víc času než kterákoliv před ní. Přesné měření v reprezentativním vzorku ukázalo, že je to v průměru 6 hodin a 21 minut denně, sedm dní v týdnu. A to ještě někdy konzumují média z více než jednoho zdroje, což znamená, že třeba sledují televizi a zároveň surfují na webu. Kdybychom tedy každou činnost započítali separátně, dostaneme se dokonce k 8 hodinám a 33 minutám denně.

Média jsou mnohem víc kůůl (překladatelský oříšek, řekněme „přijatelná, lákavá“, lidově řečeno „v pohodě“) než všechny jiné aktivity. Pro porovnání: s rodiči stráví americké děti dvě hodiny a 17 minut a s kamarády dokonce o minutu méně. Započítává se ovšem jen kontakt z očí do očí, nikoliv při chatování, skajpování a dalších vychytávkách (souhrný překlad: „komunikace prostřednictvím počítačů“). Sportu či jiné fyzické aktivitě se věnují v průměru pouhou hodinu a 25 minut.

Autoři studie dokonce pro dnešní mládež navrhují označení Generace M. Není však úplně jasné, jestli je ta posedlost mediální potravou spíš dobrým, anebo špatným znamením. Pesimisté upozorňují na to, že se do konzumace médií započítává také paření (překlad: hraní počítačových her), sledování televize a poslouchání hudby. Což jsou všechno činosti, které my dospělí sledujeme u dětí s nelibostí a brbláním.

Pohled do nitra studie umožňuje paušální čísla trochu rozklíčovat. Ze všech médií stále vede sledování televize (3 hodiny 4 minuty), následuje poslech rádia (55 minut) a hraní počítačových her (49 minut). V seznamu najdeme i čtení knih, které je považováno za asi nejvíce „ušlechtilou“ činnost. Nevede si tak úplně špatně, děti prý čtou knihy v průměru 23 minut denně. Když k tomu přidáme ještě čtení novin a časopisů, dostaneme se na souhrných 47 minut denně. Je to hodně, nebo málo?

Toť otázka. Záleží samozřejmě na obsahu. Pitomá kniha může být větší ztrátou času než chytrá počítačová hra, o některých časopisech, zvlášť pro teenagery, ani nemluvě. Do knih se navíc započítávají i počítačové manuály, příručky k výrobkům nebo třeba komiksy. Na druhou stranu psychologové tvrdí, že čtení je důležité samo o sobě, bez ohledu na obsah. Čtení a psaní utváří a strukturuje naše myšlení. Nabízí také pro mozek nejvýživnější potravu. Při sledování televize nebo poslouchání hudby můžou jet mozkové závity na bezbolestný volnoběh.

Z tohoto pohledu jsou výsledky studie alarmující, protože čas strávený čtením je nižší než v předešlých výzkumech. Klesá kontinuálně od poloviny padesátých let minulého století, v posledních deseti letech však výrazně. Ale pozor, ono to není tak úplně jednoduché. Ve výsledkové tabulce je ještě čas strávený u počítače, a ten činí v průměru hodinu a dvě minuty denně. Z toho čas na internetu tvoří 48 minut.

Velkou část z téhle porce tvoří opět čtení, ale také psaní. Ano, na webu se dá sledovat video nebo hrát hry, ale zároveň číst blogy nebo blogovat, komunikovat s ostatními, navštěvovat zpravodajské servery. To všechno zahrnuje čtení. Je čtení digitálních písmenek stejně hodnotné jako těch vytištěných na papíře? Další věc, na které se odborníci nemůžou shodnout.

Jedni tvrdí, že nikoliv. Kdysi jsem v jednom článku četl přirovnání internetových textů k „prázdným kaloriím“. Jinak řečeno, jde o pokrm, který konzumentům chutná, ale nerostou po něm svaly (nerozvíjí se intelekt), nýbrž se pouze tloustne (blbne). Ale mnozí nesouhlasí. Americký psycholog Rand Spiro říká, že za půl hodiny surfování na internetu získá člověk až desetkrát víc informací a podnětů než při čtení knihy. Náš obdiv k čtení knih je podle něj důsledkem staromódnosti a neschopnosti přijmout novou realitu.

Internetové čtení není tou pohlcující aktivitou, která vás strhne do vyprávěného příběhu a nutí otáčet jeden list knihy za druhým. Je povrchnější (čteme krátké texty), ale také víceúrovňové. Text knihy nebo časopiseckého článku nás vede z bodu A do bodu B po trase, kterou vytyčil autor. Na internetu si cestu hledáme sami. Můžeme prozkoumávat nové terény a přeskakovat nezajímavé pasáže. Znamená to, že často zabloudíme a do bodu B ani nikdy nedojdeme.

To je špatné pro autory, ale nikoliv nutně pro čtenáře. Vedeni Googlem mohou objevit mnohem zajímavější a víc vzrušující místa než je autorův bod B. Zvlášť když je tím bodem vratká půda autorovy nejistoty. Tak jako třeba závěr tohoto sloupku. Uvítám, když mi napíšete, co si o internetovém čtení myslíte vy.

Převzato z blogu Extra se svolením autora.