Za časů bolševika se říkávalo, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Čas přinesl zdesateronásobení jak platů, tak cen a obrazně se začalo říkat, že místo pytlů s cementem začaly zmizet celé cementárny. Státní dluh přinesl nárůst ještě o nulu větší, původní bolševický dluh necelých 20 miliard se dnes prošustruje během jednoho měsíce.

Standardní občan většinou žije střídmě a celkem spořádaně, kradení považuje za amorální a věří, že je chráněn právním státem, kterému za to platí daně. „Plyšák“ v roce osmdesát devět nalil do jeho srdcí nadějí, že nastupující demokracie mu jeho život ještě více zestandardizuje v rámci bezrepresního státu a zlepšené politické kultury, ale demokracie se obrazně začala chovat jako pes utržený od řetězu, který nemá svého pána, kterému by mohl důvěřovat. Pochybovačnost občanů vůči bolševickému státu dorostla téměř jednotnosti, ale i současná občanská nedůvěra vládě dosahuje dobré 2/3. To je stejný počet občanů, kteří zdaleka nedosahují na průměrný plat, ale přesně opak té 1/3, která o nás rozhoduje, která nepochybně přesahuje průměrný plat a jejíž reprezentace v parlamentním hlasovaní projevila důvěru vládě, která se nazvala protikorupční, ale která při první příležitosti ukázala, že to s tím názvem nemyslí úplně vážně.

Každý občan ví, že krást se nemá (ani za bílého dne), ani když je to ve prospěch řídící struktury a je to požehnáno mechanismem pravomoci spolu se snahou o udržení rozhodovací moci. Jako důvod se občanu předesílá nezbytnost udržení stability státu což je tak nadřazeno nad jeho důvěryhodnost. Argumentem je positivní signál do zahraničí, že naše vláda (a potažmo ekonomika) je stabilní, byť založená na nestandardních ekonomických přesunech. Stejný signál kdysi vysílal do zahraničí i bolševik, zdůrazňující, že jeho vláda je stabilní a demokratická a že k žádnému omezování lidských práv nedochází. Jedinec, který se kdysi zastal dodržování lidských práv, se stal předmětem státní persekuce; jedinec, který dnes poukázal na korupci, přišel o místo (ale alespoň nebyl uvězněn). Představitelé státu se zaštiťují klausulí dodržení nezbytného „standardního postupu“ přes policii, ale občan s dvacetiletou zkušeností ví, že právní postih za miliardové tunely, nesplacené pohledávky či neoprávněně udělené tituly se nekonal, a oprávněně se obává, že se ani konat nebude.

Je zajímavé, že záštitu nadřazenosti stability nad důvěryhodností, převzal sám nejvyšší představitel, asi poučen vládními kolapsy minulosti, třeba v důsledku aktivity jakéhosi Pepy z Hongkongu a jeho role v údajně nestandardních transakcích v oblasti privatizace železáren. Představitele, který od samého začátku přihlížel nárůstu státního dluhu do rozsahu bilionu a v současnosti se bouřícímu proti nedostatečné míře škrtů namířených vůči občanům.

V tomto ohledu jsou samozřejmě zcizovatelné tři miliardy celkem směšná částka a v celkových ztrátách dvaceti let zanedbatelná položka. Těchto zanedbatelných položek zneužívání státních (tj. našich občanských) peněz ale bylo mnoho, jinak by dnes každý občan nedlužil sto tisíc korun, ačkoliv, opakuji, žil střídmě, spořádaně, nekradl, ani si neoprávněně nic nepůjčil. Jakou výzvu si tak občan odnese, že krást je normální, tj. že odnášet nepozorovaně a za bílého dne věci z obchodů je asi standardní jev, který stabilizuje výdaje rodiny, i když důvěryhodnost mizí v nenávratnu - ale to by nás normální občany „standardní postupy“ velice rychle postihly. Ale počítejme, tři nadsazené miliardy by vyřešily navýšení mezd lékařů a zamezení kolapsu zdravotnictví v důsledku jejich možného odchodu do zahraničí, těch lékařů, kteří na rozdíl od politiků za svoji práci ručí, těch lékařů, které všichni potřebujeme a na jejichž důvěryhodné práci závisí život občanů i společnosti, stejně jako třeba učitelů nebo policistů. Možná, že i všichni učitelé a policisté, stejně jako ostatní občané co žijí střídmě, spořádaně a nekradou, zatouží odejít do zahraničí zaručujícího právní jistoty a adekvátní platové ocenění. Pro 2/3 občanů zajisté není v zahraničních státech místo.

Ale vraťme se k válečnému projektu Bati, který se snažil někde pod Andami opatřit místo pro život občanů, řekněme těch 2/3, co nemají průměrné platy, co nekradou a nechtějí předražené dálnice, co nemají rádi zprofanované politiky a kteří, ač žijí spořádaně, doplácejí naordinovanými škrty na nedůvěryhodnost předchozích vlád. Těch všech, co chtějí mít právní stát, který za jejich daně poskytuje a zaručuje právě důvěryhodnost a jistotu žití a což zřejmě nelze dosáhnout demokratickými prostředky voleb. Ponechme zde tu 1/3, kteří ještě věří ve stabilitu za cenu nedůvěryhodnosti, těch, kteří tolerují systémové rozkrádání jako prostředek existence politických stran a potažmo vlád - ať si to v svém okruhu vyříkají sami mezi sebou, kdo co chce ještě urvat a jestli taková stabilita je opravdu důležitější než poctivost, a ať nás obyčejné počestné občany do tohoto nechutného kolotoče nezatahují.