19.9.2019 | Svátek má Zita


SPOLEČNOST: Je dobré mít příklady dobré praxe?

2.12.2008

Říká se, že k českým prokletím patří hry na jako by a schopnost odepsat i zneužít kdykoliv cokoliv, respektive kohokoliv. To se týká i doporučení využívat metodicky návodné příklady dobré praxe: „Dejte lidem příklad a oni už se chytnou.“

Tato metoda, tyto příklady by měly napomáhat decentralizaci a zefektivnění společenského systému. Místo čekání na vertikální direktivy shora či toporného vymýšlení vymyšleného jednoduchá horizontální inspirace ověřenou praxí. „Jak prosté, milý Watsone.“

Jenže v Česku to příliš nefunguje – dáno nejen samolibou nadutostí mnohých aktérů, kteří necítí potřebu se čímkoliv inspirovat, ale také rigiditou systémů, neúčinností mnohých implementačních mechanizmů i množstvím bariér a blokačních systémů, včetně problematicky nastaveného financování.

Mnohdy nelze příklady dobré praxe napodobit, neboť chybí dostatečná autonomie potenciálního napodobovatele – ať státního, nebo nestátního. Jindy je zájem o inovaci přehlušen úporným zápolením o prosté přežití, o administrativní zátěži nehovoře.

Systém tedy není příliš přátelský pro inovace a iniciativu, pro systémové šíření příkladů dobré praxe. Dokáže je však využít až zneužít k vlastnímu prospěchu a vlastní prezentaci.

Rezorty dokáží prezentovat příklady, aniž by vyvíjely větší úsilí o podporu jejich implementace.

Vzniká tak falešné zdání, že „tak to u nás chodí“, i když nechodí. Jen „jesť čem pachvastaťsja“, jak říkají Rusové. A je čím umlčet kritiku, že tak to u nás nechodí, když přece zjevně chodí, i když fakticky nechodí – aby bylo cimrmanovsky jasno. Příklad dobré praxe lze nevyužít jako příklad, ale zneužít jako potěmkinovskou vesnici.

Izolovanost „ostrůvků pozitivní deviace“, schopnost nešířit dobré příklady do systému, který současně pozitivní změny předvádí a současně jimi zůstává neovlivněn, je v českém prostředí pozoruhodná. Jako by blokační mechanizmy patřily k jeho nejdokonalejším produktům.

A tak máme např. Národní program přípravy na stárnutí 2008-2012 přijatý lednovým usnesením vlády – progresivní, návodný příklad dobré mezinárodní praxe, velmi pozitivně kvitovaný na podzimní konferenci OSN v New Yorku. Implementace do české reality se však jeví problematická – kdo a proč by pro jeho záměry „propotil košili“? Program leží bezcenně v území nikoho, ale ... „jesť čem pachvastaťsja“.

Máme pozoruhodnou proseniorskou organizaci Život 90 s více než desetiletou tradicí, s mimořádným multifunkčním centrem Dům Portus, jaké aby ve světě pohledal, s výborným profesionálním časopisem Generace. Veleúspěšná prezentace na konferenci OSN (2007) k implementaci mezinárodního programu přípravy na stárnutí populace a k představení národních příkladů dobré praxe - v Segovii jsme byli za hvězdy a mnozí doslova záviděli úroveň i ozvláštňující kreativitu.

Využití zkušenosti a nápodoba v jiných českých regionech však nulové, stejně jako využití třeba k vysokoškolské výuce. Ovšem .... „jesť čem pachvastaťsja“.

V létě letošního roku se mediálně tepaly poměry v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Jejich personál se bránil přetížeností, osobní obětavostí a hájil tím i neudržitelně špatný, z reálného socializmu přežívající systém tzv. následné zdravotní péče a přístupu k ústavnímu životu (živoření) části starých lidí se závažným zdravotním postižením.

Bylo by o tolik prospěšnější nehájit neobhajitelné, ale inspirovat se příklady mimořádně dobré praxe, mimořádně vstřícného prostředí, jakými jsou třeba Gerontocentrum v Praze 8 (za velkoměstské podmínky) nebo LDN v Nejdku u Karlových Varů (za typicky místní, provinční podmínky). Bohužel: koho zajímají, kdo by chtěl jejich zkušenosti systémově implementovat? Ještě tak, že ... „jesť čem pachvastaťsja“.

Česko stojí před dramatickým populačním zestárnutím. Má závažné problémy – ne, že nemá. Již léta má zanedbané a zbytečně trpící nemocné staré lidi – ne, že nemá. Má i příklady excelentní, více než dobré praxe – ne, že nemá. Kdyby chtělo, může pořádat pro Světovou zdravotnickou organizaci kurzy pro gerontologicky méně edukované země včetně stáží ve vzorových zařízeních – ne, že nemůže.

Z té kombinace musíme tedy konstatovat buď pozoruhodnou indolenci, nebo excelentní blokační mechanizmy. Systém drhne, ale ... „jesť čem pachvastaťsja“. Současně se topíme i předvádíme akvabely.

To není problém této vlády. To je problém české společenské praxe, kultury a úrovně veřejné správy v Česku, našeho politického systému.

Je to mnohdy více než Kafkovy a Cimrmanovy absurdnosti. Je to případ pro psychiatra ve společnosti nevolnosti, v níž pocit nevůle (a blbé nálady) vzniká, i nepřirozenou rozporností společenských pohybů, trendů, akcí a reakcí, z nichž mnohé jsou jen jakoby. Taková česká sociální kinetóza, i když ... „jesť čem pachvastaťsja“.

Soulad lze obnovit dvojím způsobem – prolomením blokačních mechanizmů s rozvojem autentické samosprávné společnosti, nebo eliminací rušivých příkladů dobré praxe.

Obojí je možné – ne, že není. Na obojí stále ještě máme lidi – ne, že nemáme.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.