Někteří si nesou práva s sebou? To je zhoubné

Dvě nedávné nesouvisející události, totiž vládní jednání o kontaktech s Čínou a téma „muslimských šátků“, ukázaly, že pokud se někdo dovolává respektování a ochrany lidských práv, neobejdeme se bez odpovědi na základní otázku: jaká práva máte na mysli?

Někteří kritizují vládu proto, že při jednání o ekonomických otázkách s čínskými představiteli málo kladla důraz na lidská práva. Je zřejmé, že podle těchto kritiků je touhou např. čínského rolníka, aby si mohl vybrat ve svobodných volbách z dvaceti politických stran, ze stovek kandidátů, aby se mohl kdykoliv na stránkách opozičních, nezávislých periodik vyjádřit k postupu veřejných činitelů.

Jistě, proč ne? Ale sotva lze přehlédnout, že mnozí naopak mají za to, že onen rolník bude spíše usilovat o to, aby měl dost prostředků pro život své rodiny, aby jeho děti nežily o hladu a nedostatku, aby mohly získat slušné vzdělání, aby obecně měly naději na lepší život.

Ale pak je zřejmé, že ekonomické kontakty k naplnění těchto cílů svým přiměřeným dílem přispívají víc než úvahy o čemkoliv jiném. Jaká práva tedy máme na mysli?

Diskuse o „muslimských šátcích“ nastoluje jinou otázku. Jde o to, zda ti, kteří přitakali názoru o diskriminačním jednání odpůrců těchto šátků, jen pokračují v odklonu od univerzalistického pojetí práv platných pro všechny (samozřejmě při existenci obecně sdílených a respektovaných výjimek), anebo zda již nejde o počátek návratu k jinému (středověkému) pojetí práva, kdy si někteří „nosili své právo s sebou“.

Bylo totiž v jistém období dějin obvyklé, že jiná práva platila pro Židy a jiná pro Cikány, jiná práva pro měšťany a jiná pro šlechtu. Různá práva platila pro členy různých církví. V českém království např. jiná práva měli němečtí kolonisté, kteří nepodléhali „domácímu“ právu. Každý si své právo nosil s sebou podle svého stavu a někteří nepodléhali právu obce, země nebo státu. Nepřipomíná to někomu naši dnešní realitu?

Katalog lidských práv je stále rozšiřován i o nejrůznější individuální představy o zvláštním způsobu života, kdy se považuje za možné vymezovat práva členů společnosti podle všemožných hledisek genderových, věkových, menšinových, náboženských, sexuálních atd. Je pak obtížné zaručit rozsah skutečného a vymahatelného práva.

Nedávno britští (!) policisté nezakročili proti sexuálním aktivitám dospělých s nezletilými dětmi, neboť k tomu docházelo v komunitě, v níž není takové jednání považováno za trestné, a oni se obávali obvinění z „rasismu“. Je to učebnicový příklad fungování představ o tom, jak si někteří „nosí své právo s sebou“. Sotva si lze pro moderní evropské pojetí práva představit něco zhoubnějšího.

Právo, 11.9.2014

Autor je zástupce ombudsmanky