Čím více se mluví o Snowdenovi, tím více se odvádí pozornost především od Číny

Slovo šmírování je už běžným termínem v médiích, politice i politologii. Narážíme na něj dnes a denně: Praha 1 chce šmírovat běžné chodce nejen kamerovým systémem, ale i odposlechem - stačí jistá úroveň hlasitého hovoru, a už se vaše slova nahrají. Spojené státy šmírují celý svět - i soukromé firmy (Google) či lídry spojeneckých zemí (kancléřka Merkelová, prezident Hollande).

Mají ty dvě informace něco společného? Má nějaký společný jmenovatel plán třicetitisícové Prahy 1 a aktivita třísetmilionové supervelmoci? Má. Praha 1 i USA si chtějí zajistit bezpečnost a opírají se o informační technologie, jež potlačují význam velikosti státu či obce, roli státu jako takového i výkonu suverenity na jeho území. Není to něco, čemu by člověk tleskal, ale není to novinka.

Už léta se ví, že dotyčné technologie jsou k dispozici a navíc stále dostupnější. Ví se, že policie či tajné služby se mohou s povolením soudu nabourat do telefonů i elektronické pošty. A selský rozum napovídá, že to, co je možné s povolením soudu, je uskutečnitelné i bez něj. Novinkou je vlastně jen fakt, že o povolení soudu se už moc nemluví. Uvažuje Praha 1 o soudním povolení pro svůj šmírovací systém? Kdepak, radnice přece není policie. A že by o něm uvažovaly americké tajné služby vůči jiným zemím, tomu se každý zasměje.

To není paušální osočení amerických zpravodajců (jakkoliv je provalený odposlech Merkelové a Hollanda průšvihem). To je jen konstatování reality. K podivu je tu spíš jiná věc. Z aféry defektora amerických tajných služeb Edwarda Snowdena se stala vlna společenského hněvu v kontinentální západní Evropě, hlavně v Německu. Vlna neutichá ani čtyři měsíce po Snowdenově útěku, naopak se s dalšími odhaleními zvedá. Hromosvodem zla je Amerika i donedávna milovaný prezident Barack Obama. Přitom v principu stejná šmírovací praxe jiných států (Západu i Ruska), či mnohem invazivnější praxe Číny zůstávají opomenuty.

V lese, či pod dohledem

Chcete mít jistotu, že nejste šmírováni? Tak se vzdejte internetu, zahoďte telefon i bankovní karty a žijte samozásobitelsky v lese. Je to sice banální rada, ale účinná. Před dvaceti lety se jí řídil Ted "Unabomber" Kaczynski, když bydlel v osamělé chatrči v Montaně a používal jen psací stroj, zatímco americká FBI dlouhé roky marně hledala autora dopisových bomb.

Teď říká totéž v rozhovoru pro list Insider bývalý šéf české rozvědky Karel Randák. Problém je, že ten poznatek odmítají lidé přesvědčení o tom, že lze mít k dispozici vymoženosti informačních technologií i nerušené soukromí zároveň. Prostě lidé, kteří dělají ze Snowdena světce a z Obamovy Ameriky říši zla.

To samozřejmě neznamená, že nad obranou občanských i osobních svobod nezbývá než zlomit hůl. Je mravné, užitečné i sebezáchovné protestovat proti plánům Prahy 1 i šmírovací aroganci USA. Ale zároveň je dobré vědět, že na jisté technologické úrovni civilizace (které již bylo dosaženo) šmírování nelze bezezbytku zastavit.

Je to svým způsobem sezonní či kampaňový problém. Když loni manželé z Německa unesli dítě ze severočeských Trmic a byli rychle odhaleni díky tomu, že jejich auto zachytila kamera na německé dálnici, nikdo proti šmírování neprotestoval. Stejně tak, je-li díky šmírování včas chycen terorista. Zato se protest stupňuje, když se netýká "obyčejného člověka" a špínu je možné hodit na Ameriku.

Výraz hysterie se v mediálním jazyce nadužívá. Mluví se o klimatické, protijaderné, protikorupční a kdoví jaké ještě hysterii. Ale snowdenovská vlna v Německu rysy společenské hysterie opravdu má. Média srovnávají Snowdena se Solženicynem či Camusem, navrhují odebrat Obamovi Nobelovu cenu za mír, ignorovat Británii v EU (za to, že má pochopení pro Ameriku)... Odkud se bere takový odpor k Americe, jejím tajným službám i nejužším spojencům?

Kdyby Spolková republika před 11. zářím 2001 sama odhalila v ní žijící buňky al-Káidy, dalo by se nynější rozčilení Němců pochopit. Ale po 11. září byly motorem odhalení služby americké. Tak se jen posiluje dojem, že teď jde Němcům hlavně o vztek na Ameriku. Člověk se neubrání povzdechu: Ještě že v čele Německa stojí dvě osobnosti z východu - kancléřka Merkelová a prezident Gauck. Nelze si totiž nevšimnout, že Snowdenem živený vztek dělí kontinentální Evropu podél bývalé železné opony. Ta postkomunistická bere aféru spíše jako nechtěnou součást technologické transformace. Ta západní spíše jako oživení americké hrozby. (Pamatujete na protesty před třiceti lety, když se Západoevropané více báli amerických pershingů než sovětských raket SS-20?)

Kdo je adresátem?

Americké tajné služby - přes arogantní výstřelky typu odposlechů Merkelové a Hollanda - dělají to, k čemu jsou. Shromažďují informace. Ale to dělají všechny tajné služby všech států. Již od roku 1985 sedí v americkém vězení Jonathan Pollard, jenž - pěkně postaru, v aktovce - předával tajné informace Izraelcům. Problém je, že špioni v dnešní technologicky transformované době používají místo aktovky paměťové disky či pracují online. Tím klesá šance, že budou včas přistiženi, i šance, že bude odhalen skutečný adresát jejich zpráv.

V případě šmírovacího systému na Praze 1 je adresát jasný. Jsou jím de facto voliči z Prahy 1, kteří mají být ujištěni, že radnice myslí na jejich bezpečí. Adresátem určitě nejsou ti, kteří se na Prahu 1 chodí bavit, do hospod či jen tak zevlovat - to je přece podezřelé.

V případě Edwarda Snowdena je to složitější. Je adresátem západní veřejnost, jíž otevřel oči? Ruské tajné služby, které ho teď mají pod dohledem? Nebo snad Čína, přes jejíž území utekl? V rámci všeobecného vzteku nad šmírováním zapadají důležité informace. Třeba ta, že Snowden ještě v NSA narušil systém obrany před čínskými hackery. Nebo ta, že jeho informace pro západní média jsou dávkovány tak, aby nahrávaly harmonogramu čínské vládní agendy. Pak se posiluje dojem, že hlavním šmírákem světa je Amerika, ne Čína.

Jistě, není příjemné žít ve světě šmírování. Ale ještě horší je žít ve světě, kde je za šmírování peskována jen Amerika.

LN, 13.11.2013