aneb Co na duši, to na silnici

Není snad týdne, aby zeměmi českými nezalomcovala korupční aféra, i nebyl jsem nijak překvapen dozvěděv se, že se tamhle v Karlových Varech stalo zavedným obyčejem vydávat řidičské průkazy za úplatu. Jen tak, bez předchozího výcviku, bez zkoušky praktické i teoretické, naval prachy, tady máš řidičák a jdi si jezdit. Také že proběhla tiskem vlna hněvivého – co platného, neodvažuji se soudit - nesouhlasu. Někdo dá úplatek, zlobil se pan Steigerwald v listu Dnes z 8. června, vezme řidičák, nic neumí, šlápne na to a zabije se, nebo ještě někoho k tomu… No, ne že by mě dostatečně neštvalo korupčnictví, stavší se v zemích českých během dvaadvaceti postsametových let bezmála pravidlem jednání. Na druhé straně… ne, prosím, nikterak se nemíním zastávat karlovarských šejdířů. Mám ale svou zkušenost a dovolím si panu Steigerwaldovi zaodporovat, jakkoli ho mám za nejbystřejšího z komentátorů, co jimi oplývá český tisk. Nezdá se mi totiž, že by zárukou řidičského umu a bezpečných silnic byl kus lejstra se štemplem, ani že stačí pár hodin výcviku, aby se zrodil mistr řidič.

Své první řidičské oprávnění jsem získal v roce 1956 a pochopitelně se od toho času leccos změnilo; ale pokud to někoho utěší, švindlovalo se v tom oboru už tenkrát. Ne ovšem hned dej sem za prachy, tumáš řidičák, spíš jsem si pokaždé odjezdil pět až deset minut, načež instruktor pravil "dobrý, to stačí" a posadil za volant dalšího adepta. Absolvovanou pěti- až desetiminutu zaznamenal do výkazu jako celou hodinu, čímž ušetřil čas, ale především benzin, jejž pak nalil do vlastního auta. Neměl-li žádného, prodal poukázku pod rukou (bývaly tenkrát, pakli si někdo vzpomene, takové bločky, jimiž řidiči podnikových vozidel platili u pump) někomu auta majícímu, což nebyl za oněch dob hned tak každý. Výsledkem bylo, že jestli jsem si během svého učednictví odjezdiI poctivých hodin pět, bylo toho moc; i lze říci, že řidičský průkaz, vydaný na základě takového výkonu, vysvědčením silničního mistrovství věru nebyl. Tehdy jako dnes a po všechny věky budoucí musí mít každý za sebou svých – dle míry nadání či popletovství – deset až dvacet tisíc kilometrů, než získá onu rutinu, s níž mu už netřeba v jednom kuse přemýšlet, za které hejblátko vzít, který pedál sešlápnout a jak honem zareagovat na nenadálou situaci, nýbrž tak činí automaticky. Prosím o laskavou informaci, kolik kilometrů najezdí žák autoškoly nyní; mohu se mýlit, ale tušil bych, že desetitisíce to nebudou. Kdepak. Autoškola může být toho řemesla úvodem, ale dozrát v řidiče musí každý sám. V řidiče, pravím, ne v silničního frajera a náfuku.

A jsou svědkové toho, že to jde i bez autoškoly. Nevím přesně, jako to chodí v USA dnes; uplynulo sedmnácte let ode dnů, kdy jsem se onou zemí rozsáhleji potoulával. Jistě se v ní mnohé změnilo, možná i v ohledu vydávání řidičských licencí; také praxe v jednotlivých státech Unie se může lišit. Nicméně tomu bylo za mých časů takto: tatínek nebo jiný dobrovolník opatřil svůj vůz výstražným znamením – pozor, začátečník – posadil adepta za volant a učil ho jezdit. Když se mu zdálo, že to dostatečně umí, zajeli spolu k šerifovi; muž zákona kázal ridičskému pulci rozjet se, zacouvat, objet blok, odbočit vlevo, odbočit vpravo, když nic nezvrzal, vystavil mu za pár dolarů kýženou licenci. Vážený čtenář možná zalomí rukama: jak povrchní! Jak ledabylé, jak nezodpovědné! A hle: jen málokde na povrchu zemském jsem se za volantem cítil tak bezpečně jako v říši strýce Sama, jen málokde plyne provoz tak nevzrušeně, tak ukázněně. Nejen pro ty mastné pokuty, tisícovka dolarů je v háji, jen to fikne; hlavně však že Američan, šestnáctiletými kloučky počínaje a devadesátiletými stařenkami snad ani nekonče, opravdu Umí Jezdit. A to ne ve smyslu, jak bývá onomu dvousloví zhusta rozuměno ve vlastech českých, frajersky, popudlivě, předvádivě, nýbrž s nevzrušeným klidem člověka, jemuž je auto stejnou životní samozřejmostí jako noviny či boty.

Amerika je ovšem daleko a její zvyklosti je i v jiných ohledech obtížno napodobit; kdybych měl jmenovat bližší končinu, kde si co řidič připadám jako v ráji bezpečí a pohody, pak asi Švédsko. Šťastnou to zemi, kde dle statistických údajů nejčastější příčinou dopravní nehody je srážka s losem. Nojo, povíte mi, to se Švédům jezdí klidně a nevzrušeně, když jsou silnice poloprázdné! No pravda, zvlášť když se vyjede dost daleko na sever; sám si vzpomínám, jak zvolala moje choť celá udivená kdesi za polárním kruhem: "Hele, hele, tamhle jede auto!" Že by tedy příčina poklidné beznehodovosti byla tak prostá, jen řídkost osídlení a tudíž i silničního provozu? Taky ne; jest poblíž evropských břehů země s provozem i oslídlením sakra hustým, a přesto se tam jezdí ohleduplně, zdrženlivě, bez nervózního střečkování: stará, dobrá, gentlemanská Anglie. Čímž je jádro záhady poodhaleno.

Ne že by pár hodin v autoškole jakožto úvod k silniční praxi nebylo vůbec k ničemu. Ale prostředek vší spásy to také není. Obávám se, že kdyby v království českém bylo zákonem stanoveno třistatřiatřicet hodin výuky, zkušební komisaři byli přísní a neúplatní jako sama smrt a tři kotrmelce navrch jako podmínka vydání řidičáku, na hektickém prostředí českých silnic to změní málo nebo nic. Zkušenost ze všech kontinentů s výjimkou Antarktidy mi praví, že jen z menší části je způsob jízdy dán schopností sešlapávat pedály a rozeznávat dopravní značky; podstatnějším dílem tkví ve společenském charakteru té které země. Je-li seversky nevzrušený a ohleduplný jako ve Skandinávii, je taková i doprava. Je-li gentlemanský, s hluboce vštípeným smyslem pro fair play jako v Anglii, pocítí to návštěvník i na silnici. Je-li… ale nechci přliš zvysoka kárat nedostatky českého charakteru, když je mám v sobě zaklety také, ledaže to o sobě na rozdíl od mnohých vím.

Jest charakter každé společnosti formován historickou zkušeností. Američanův vyplynul z tradice průkopníka na širých pláních Západu bez vlády a bez zákona, jenž se mohl spolehnout jen na svou winchestrovku, svého Boha a pevnost svého vozu, také však na přispění spoluúčastnků pionýrského treku, mělo-li dojít k nejhoršímu. Spolehnutí na vlastní schopnost a zároveń solidarita s ostatními, toť esence americké povahy, již nezaujatý návštěvník zpoza Atlantiku ocení i dnes. Ne z úplně týchž, ale dosti příbuzných kořenů se vyvinul skandinávský charakter: osamělost selských stavení v šíři málo obydlené krajiny, kde si člověk musel umět poradit se vším sám, přitom však ctil pohostinství a pokládal za samozřejmé poskytnout pomoc sousedu z jiné, stejně osamělé chaloupky. Klid a ohleduplnost silničního provozu, jenž pozitivně překvapí návštěvníka z postatně bláznivější střední Evropy, je výsledkem této směsi. Britský, a ještě spíš anglický charakter vyrostl už z dost jiného semínka: z tisícileté tradice, v níž udával tón drobný venkovský šlechtic. Proto jsou i dnes anglické silniční mravy vpravdě šlechtické, se smyslem pro fair play a oním druhem dvorné ohleduplnosti, zvané z nedostatku jiného pojmenování gentlemanstvím.

Na březích vltavských… nojo. Nejsem takový povýšenec, abych ohrnoval pysk nad nezpůsoby českého člověka; on nemůže za všechno, čím ho navštívily dějiny.Tradice každou chvíli přerušovaná, každou chvíli jiná naděje spásy, nemožnost odhadnout, co přinese zítřek, z toho vyplynuvší uzavření do nitra své chalupy i své duše, v dalším důsledku mezilidský vztah naruby obrácený, v němž neplatí důvěra k bližnímu až do chvíle, kdy se projeví být důvěry nehoden, nýbrž apriorní nedůvěra, leda by se prokázalo, že ten druhý kupodivu není lump… dvousetleté vynášení prostého, chudého etc. člověka jakožto nádoby všech národních ctností, až se z prostoty stala sprostota… úspěšné potlačení víry, nejdříve v Boha, pak ve vše ostatní… krátké exploze národního sebevědomí a dlouhá období pokorného ohnutí hřbetů v pohodlné odevzdanosti nevolníka, ochotně přijímajícího chmurnou pravdu přísloví o zdi, kterou holt hlavou neprorazíš… lámání charakterů v uskutečněném ideálu komunistickém a hned vzápětí v postkomunismu jakéhokoliv ideálu prostém … I nedivme se. Chalupnická vychytralost, neúcta k majetku, nevíra v dobrý úmysl bližního a přeneseně k orgánům státu (ne že by si ji nezasloužil), hospodské hulvátství, pokládané za cosi jadrně lidového, a totéž hulvátství, jen převlečené do panského kabátu zbohatlíkova, to jsou dílky stavebnice, z nichž pozůstávají drobátko nestandardní móresy českých dopravních tepen. Ale nechám už žalozpěvů a vrátím se k autoškolám. Ať si spánembohem dál vyučují, kterak se kroutí volantem a kdo má přednost na křižovatce. Neškodilo by však souběžně s tím zavést povinné kurzy slušnosti, ohleduplnosti, nepředvádivosti a nevychloubačnosti, zdvořilosti a vůbec všeho, co z českých duší vytloukla staletí deformace. Kdo by v nich obstál, byl by hoden řídit nejen motorové vozidlo, nýbrž i věci veřejné až k stupňům nejvyšším.

No, já vím, zase jeden takový sen. Neuskutečnitelný. Nebo co jestli ano? Aspoň každý sám pro sebe, neboť z jednotlivců sestává stát a společnost? Tuším, co si nejeden čtenář asi pomyslí nad těmito řádky: vejtaha, tenhle Frýbort. Ošklebuje se nad vlastním národem, jako by z něj sám nevzešel. Nikoliv, milí krajané. Zkroušeně oznamuji, že se nemám proč vytahovat, když jsem sám výše zmíněnými vlastnostmi načichl a jen obtížně se jich pak v exilu zbavoval. "Ostblockgeschädigt", poškozený Východem, říkala té směsi chytráctví, svárlivosti a nedůvěry kolegyně v úřadu, jehož židli jsem zahříval. Jsem jí za to vděčen; bez jejího upozornění bych si možná neuvědomil, jak podivně se vyjímám ve svém okolí, zvyklém když ne hned kamarádství od ucha k uchu, tedy solidnosti, kolegialitě, spolehlivosti, v celek shrnuto všemu, co je v západní společnosti pokládáno za normální. Začal jsem na sobě pracovat, snažil jsem se být slušný, vlídný, otevřený, nevidět v každém apriorně mizeru, nelpět urputně na všelijakých směšných právech a právíčkách, netrvat na maličkostech, vědět co mi stojí za vztek a co ne, umět ustoupit, udělat místo, prosím, děkuji, rádo se stalo. Dnes, po létech, snad mohu celou věc uzavřít: povedlo se. Stal se ze mě člověk Západu, čímž, chápu, mohu lézt na nervy ledakomu ve vlastech českých.

Ale hlavně že to šlo. Může se to povést i komukoliv jinému, kdo si uchoval kus prastarého morálního základu, byť i překrytého pozdějšími nánosy. Zásadou v tom budiž - nehledejme poruchu v kdekom a kdečem kolem dokola, ale především sami v sobě. Což, uznávám, je dosti klopotná cesta k odstranění poruch v dopravních zvyklostech této země, vše jiné však může být jen látáním děravé vozovky, která se hned vzápětí vydrolí znovu.

Hannover, 27. června 2012