Kolem každé mrtvoly bzučí mouchy. Masařky. Vypasené, lesklé a hlasité. Nechutné. Dělají kravál….. bzzzzzz..., aby každý slyšel, že se zde setkaly na pohřebních hodech. Přiletí také zdaleka různé vrány a možná se objeví i nějaký ten sup, červi a brouci vylezou ze země a začnou hodovat. A to platí nejen o mrtvolách skutečných, ale i o mrtvolách politických a dokonce imaginárních, jako je třeba Charta 77.

Jen málo, maličko bude kolem mrtvoly v pohnutí stát těch, co ji skutečně znali a hlásili se k ní, když byla ještě živých organizmem. Tak to bývá. Tichý pláč páně Jemelíkův nad tím, jak na jedné straně někteří doposud živí a aktivní chartisté dostávají od postkomunistického eráru "za uši" a moderní "jakoby chartisté" se slejzají na mejdanech, je pravdivý, ale to je tak vše. Co by někdo tak extravagantní jako John Bok proboha dělal na těchhle slezinách? Bok, který je tak opravdový, že se nemůže stát modlou intošů jako jistý básník, ale stejně tak opilec a násilník Magor. Ten se se mnou při posledním osobním setkání chtěl prát, když jsem jej při koncertě v bývalém kostele svaté Anny napomenul, aby neřval ty své opilecké bláboly, což někteří považují dodnes za vrchol "básníkovského" chování.

Slova z článku pana Jemelíka Chartisté a podchartisté "S vystoupením Johna Boka ji (Lenku Procházkovou) spojuje důraz na současnou špatnou a stále se zhoršující sociální situaci nejširších vrstev národa" považuji za poněkud neadekvátní. Spíše si myslím, že oba jmenovaní k stáru poněkud zapomínají, jak to bylo. Protože jsem pracoval na OPBH a viděl skutečné lidi, jak žili za totáče ve Vysočanech, Libni, Karlíně atd., nemohu s tím tak jednoznačně souhlasit. Jen si pusťte Krylovu píseň Důchodce pro osvěžení paměti.

Ale v Chartě bylo pravidlem, že každý mohl mít svůj názor, takže to ctím. S čím však lze naprosto souhlasit, je tento výrok: "Třídění na ´lidi ze správné společnosti´ a vyděděnce se bohužel přenáší i do společenství disidentů, které by měly spojovat sdílené ideály a vzpomínky na vytrpěné útrapy."

Je to smutné, ale je to dosti obvyklé. Taková je lidská povaha a není to žádný český ani disidentský vynález. Již pár let po nástupu Havla na Hrad jsem najednou přestal dostávat pozvánky na chartistické akce. A když jsem se ozval, dosti otrávený dívčí hlas pravil, že mi "teda tu pozvánku pošlou". Příště už jsem nevolal. Jen jsem si vzpomněl na svého známého, majora Cizinecké legie, kterého nejdřív vítali s květinami a od jisté doby nikdy nezvali na žádné výročí "osvobození". Jo a pak dostal tuším pět let a to dopadl celkem slušně.

Před pár lety jsem se omylem přimotal na dvoře Senátu k sjíždění "věrchušky". Aniž bych předem tušil, že tady bude nějaké mejdlo "nových chartistů". Koukal jsem, jak se tahle parta "novodobých disidentů" scházela, a když jsem tu noblesu pozoroval, napadly mne dvě věci. První je starý vtip z dob bolševika.

To príde predseda MNV za Ferkem a hovorí: Ty Ferko, pôjdeš tento rok na stretnutie partizánov do Tatier?

Nepôjdem!

A prečo nepôjdeš!

No preto!

No tak poď! Nebuď somár. Buďe zábava, popijeme, pobavíme sa, zaspomíname...

A nepôjdem! Čo by som tam robil. Ja tých nových už ani nepoznám!

Když se tak nesli a důležitě vystupovali z limuzín, pánové zdravili dámy a dámy si nadzvedávaly pláště a cupitaly kolem služebnictva do tepla, vzpomněl jsem si ještě na něco. Na báseň Franze Gellnera:

Což, páni spisovatelé,
vašeho nejsem druhu.
Proto jsem stál tak nesměle
ve vašem ctěném kruhu.

Vy jste - jak řek bych - takoví -
no - uhlazení páni.
Já rostl bez vší výchovy
v pračkách a snižování.

Do intimity vašich sfér
nevnikal pokřik lůzy.
Já bouřlivý byl debatér
anarchistických schůzí.

(celá báseň je na těchto stránkách)

Ale jak se zdá, ono tohle napůl tajné slejzání určitých vybraných chartistů s bývalými normalizačními kádry nestačí. Drzost dneska už přesahuje všechny meze. Nechtěl jsem o tom psát, je mi to osobně žinantní. Ale když už se o tom začalo mluvit, plně souhlasím s panem Jemelíkem:

"Nejzřetelněji se rozdělení bývalých disidentů na ´bývalé´ a ´pokračující´ projevilo na vzpomínkovém večeru k 35. výročí vydání Charty 77 v divadle Archa dne 6. ledna 2012. Řada chartistů, kteří by pro svou aktivní účast na protirežimních akcích a pro blízkost Václavu Havlovi měli nezpochybnitelné právo, sem nebyla pozvána."

Ovšem já bych neřekl pokračující. Protože Bursík, kterého značná část občanů považuje za zloděje a tuneláře, proti kterému jsou klasičtí tuneláři "drobnými přestupníky", Kateřina Biomasa a kdejací zpěváčkové a "umělci", co dnes předstírají svůj odpor vůči normalizaci a jukali ze Zelenkovy TV na diváky každý druhý den, nikdy žádnými chartisty nebyli, takže nemohou být "pokračujícími". Maximálně tak "pseudochartisty" a podvodnými jakoby disidenty.

Jemelík dále píše: "Takže bývalí disidenti se roztřídili na společensky únosné ´opravdové´ chartisty, kteří vytvářejí jednotné společenství se společenskou smetánkou současného režimu rozpočtové neodpovědnosti a sociální necitlivosti (často se rekrutující z bývalých normalizačních kádrů, vexláků a podobně), a podchartisty, s kterými režimní ´slušní lidé´ nemluví …vůbec, neboť ……. pro společenskou neúnosnost mají být zapomenuti."

Je to nechutné, ale co jsme si mysleli? Že jsme něco extra a u nás to nebude? Podívejte se na Francii, jak tam po roce 1945 začali vládnout pétainističtí pronacističtí kolaboranti a de Gaulla politicky zlikvidovali. V Německu seděli bývalí nacisté, dokud neumřeli, v čele ministerstev, soudů a korporací a váleční zběhové byli "zločinci a zrádci". V Rakousku byl nácek Kurt Josef Waldheim, člen SA spojený s masakry v Soluni, kde byl členem speciální jednotky likvidující tamní partyzánské jednotky, zvolen presidentem.

Ne, že by mne to neštvalo. Ale na druhé straně si nedovedu představit, že by John Bok vůbec dokázal poslouchat ty falešné a samooslavné řeči, aniž by někoho neposlal hlasitě do prdele. Jak by se dokázal dívat zblízka od očí Bursíka a podobných. A vzdělaná a moudrá paní Procházková, dcera geniálního Jana Procházky? Nevím, jak by si připadala vedle těch "blběnek", těch intelektuálních nul, co se tam natřásaly.

Když to tak shrnu, stálo by to za pár facek. Ale na druhou stranu se naštěstí nevyplnilo proroctví F. Gellnera o osudu revolucionářů v básni "Na divou montaň zřel jsem se zápalem":

Já doufal jsem, že ve vražedných bojích
obětí krásnou v plamen vznítím se,
a když pak vzejde zora tužeb mojích,
se střelou v prsou s koně zřítím se.

Čas šel. Já zatím staré modly ničil,
hvozd vegetací dávných zžíhal v prach
a bez živného ohně poustevničil
věčného ledu v smutných končinách…..

Když v šero rudý kohout zakokrhá,
k snům svého mládí navrátím se zpět.
A budu z těch, jež ruka druhů vrhá
po vykonané práci do šachet.

Nechte je, ať se radují a "vzpomínají" na skutky, které neučinili, honosí se hrdinstvím, které neprokázali, a vzájemně se plácají po ramenech. Dívejte se klidně s nadhledem na ty, kteří nemají vůbec na co vzpomínat, jak lžou, tihle staří konformisté a ohýbači páteře, co předstírají, jak údajně byli v mládí revolucionáři, zatímco byli vždycky jen poserové.

No, konec konců, když tak koukám, koho nepozvali, ocitl jsem se ve velice dobré společnosti.