Občas až mrazí z toho, jak máme my, Češi, ve všem jasno a jak sebevědomě dokážeme šířit svoje rychlé soudy. Znovu jsem si to uvědomil nad reakcemi na krvavý masakr v Paříži i nad nahlížením části veřejnosti na dění na Ukrajině.

Francouzští novináři v očích mnohých položili svůj život na oltář boje s radikálním islámem. Tím bedlivěji se zkoumá, které světové redakce měly a které neměly odvahu přetisknout provokativní karikatury Mohameda, jimiž se satirický časopis proslavil.

Prvoplánová reakce však nezohlednila dvě skutečnosti. Za prvé, že pokud vedeme nějakou bitvu, týká se víc obrany našich vlastních hodnot, práv a svobod, nikoli jiných náboženství. Za druhé, že karikatury Mohameda, které nejsou aktuálním šlehem k nějaké události, ale součástí kampaně „otiskni, nebo nepatříš k euro-americké civilizaci“, se mohou dotknout i té většinové skupiny vyznavačů islámu, jež řádění fanatiků odsuzuje.

Přece tím, čím se odlišujeme od uzavřených kultur, je možnost se strefovat do všech náboženství, nejen do toho, k němuž se hlásí náš domnělý protivník. Zesměšňovat křesťanství dokáže i kdejaký plátek islámských fundamentalistů. My si ale umíme dělat legraci sami ze sebe.

Jenom je nutné dávat si pozor, jestli ono zběsilé provozování legrace nebo soustředěného boje s netolerantními islamisty se neodvíjí od absence hlubších hodnot a principů, k nimž bychom se hlásili. Nepohlížíme místo toho až příliš často na svět optikou komiksů a počítačových her?

Chceme-li být spravedliví, musíme se stavět jakémukoli násilí, ať už je podbarveno nábožensky, etnicky nebo sociálně. A zároveň nám nezbývá než snažit se vcítit do kůže druhého a pochopit jej. Kde třeba udělal osvícený Západ chybu, že řada prostých lidí i arabských intelektuálů podporuje kypící Islámský stát? Co na islámu přitahuje tolik obyvatel Evropy? Klást si otázky neznamená poddat se, nýbrž lépe se připravit na obranu našich hodnot.

Další ukázkou českého zjednodušeného vidění světa je popis situace na Ukrajině, který si osvojili především zastánci východních vzbouřenců a ruského vměšování do dění v sousední suverénní zemi. Propagandistická válka Západu s Východem probíhá nad našimi hlavami od nepaměti.

Čerstvě se už do ní ale zapojil i prezident republiky. Začalo to odsuzováním zoufalého protestu ruské dívčí kapely Pussy Riot, pokračovalo nedoloženým tvrzením, že na kyjevském Majdanu se skanduje „Smrt Polákům, Židům a komunistům bez milosrdenství“, a vyvrcholilo primitivním namalováním si nepřítele na zeď – v tomto případě Stepana Bandery.

Miloš Zeman vychází z toho, že si zásluhou komunistického školství pamatujeme Banderu coby vraha Židů, Poláků či volyňských Čechů. Bandy banderovců se do naší historie zapsaly i krutým řáděním po skončení války, kdy se snažily probít na Západ. Naučili jsme se, že „Bandera rovná se fašismus“, do čehož se nehodí fakt, že i on byl vězněm Němců v koncentračním táboře.

To nijak Banderovu vinu nesnižuje, pouze se před námi objevuje muž, který používal násilí v rámci národně osvobozeneckého boje. Proto jej tolik Ukrajinců opěvuje, aniž by jim došlo, že příslušníci dalších národů rukou banderovců umírali. Zapomněli jsme na tuzemský spor o bratry Mašíny? Vždyť i my máme v čerstvých dějinách kontroverzní osoby.

Protože si žijeme v klidných blahobytných podmínkách, měli bychom mít sílu pokusit se podívat na svět i očima druhých. Vyžaduje to krapet osvěty a hodně dobré vůle. Bez toho ale dění v arabském světě ani na Ukrajině nikdy plně neporozumíme.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus