Jsme svědky věcí dříve nevídaných. Filozof Václav Bělohradský v celostránkovém textu v Právu oslovil delegáty blížícího se sjezdu České strany sociálně demokratické. Jeho pozornost věnovaná demokratické levici není ničím novým. Před časem se nechal například slyšet, že evropská sociální demokracie zaslouží podporu už proto, že její historická tradice je zárukou, že pomůže uchovat prostor pro hledání řešení: lidé nebudou mít strach, budou čerpat veřejné služby a podobně.

Tentokrát se ale Bělohradský rovnou pokusil sociálním demokratům interpretovat smysl politiky a připomenout, že podstatu současných problémů nelze řešit konkrétním politickým programem, nýbrž schopností komunikovat kořeny sociálně demokratické politiky, k nimž patří humanismus a reformismus. Navrch přidal sérii ne úplně jednoduchých a příjemných otázek: „Jaký smysl má pro pozemské bytosti ekonomický růst, jak přesvědčivě zobrazit jeho meze, kudy vede hranice mezi bios a techné a kde je nepřekročitelná, co je umělé a co přirozené v technologickém prostředí, jaké jsou meze biosolidarity, co je stát a společnost v podmínkách globalizace, je možná globální governance světa?“

Václav Bělohradský tak navázal na deset neméně vážných otázek, které spolu s dalšími třinácti předními intelektuály položil v Deníku Referendum dvěma kandidátům na post předsedy ČSSD. Bohuslav Sobotka i Michal Hašek se nechali vyprovokovat k obsáhlým a promyšleným odpovědím, které by mohly znamenat, že doba, kdy se sociální demokracie zbavila bulvární přízemnosti a kýčovité nekonstruktivnosti, vydrží i po brněnském sjezdu.

Mezi tím vším vřením možná poněkud zapadla specifická road-show, kterou zprostředkovala Masarykova demokratická akademie a která se pokusila přenést pražské akademické debaty i do ostatních regionů. Sociolog Jan Keller, střídavě doprovázený Václavem Bělohradským, politologem Jiřím Pehe a filozofem Pavlem Baršou, v jejím rámci navštívil Brno, Ostravu, Pardubice, Ústí nad Labem a Prahu. Debatám, jež pod názvem „Co nás čeká v roce 2011“ okusily prostředí divadel, vysokých škol i zasedací síň komunálních zastupitelů, vévodil nástin společensko-politické geneze, která vedla v současné zpochybňování sociálního státu z úst pravicových politiků.

Neoliberální doktrína podle Kellera prakticky neobsahuje antropologii člověka, neboť člověka vnímá jako firmu, která soutěží s ostatními firmami. Hodnoty, které jsou k němu vztahovány, jsou pak konkurence, svoboda výběru a zodpovědnost za riziko. Právě ona svoboda výběru je ale značně iluzorní. Je totiž dána tím, že jeho cílem musí být snaha o co největší konkurenceschopnost, a to v podmínkách, které jsou člověku dopředu dané a které prakticky nemůže ovlivnit, jedná se tak spíše o kontrolovanou autonomii. Jan Keller dále varoval před „mafianizací ekonomiky“, tedy před přenášením klientelistických vzorců fungování mafie do společenského a ekonomického života, a před novými sociálními riziky. Upozornil, že tradiční pojistky – sociální stát, rodina a trh práce – selhávají a plodí nové problémy. Řešení vidí především v ochraně plnohodnotných zaměstnání, rodin a veřejného sektoru.

Jan Keller se rovněž zabýval ohroženým postavením středních vrstev a situací lidí pod hranicí chudoby. Těch je u nás zatím relativně málo, ale česká střední vrstva je na rozdíl od té západoevropské z významné části jen těsně nad onou hranicí. Propad její významné části pod tuto hranici je prý do budoucna nikoliv nereálným nebezpečím.

Podle Václava Bělohradského jsme svědky vzestupu nové vlny autoritarismu, v níž se ústřední hodnotou stává sebeoptimalizace každého člověka pro trh. Hovořil dokonce o tendencích k postupné fašizaci společnosti. Mezi ně patří například oslava vlastních hledisek a démonizace hledisek ostatních, což v českém prostředí silně připomíná současný antikomunismus, dále silný konvencionalismus, například obrana tržní ekonomiky na úrovni osmdesátých let minulého století, nebo pohrdání takzvanými pravdoláskaři, intelektuály a mravním postojem.

Václav Bělohradský míní, že před společností vyvstává potřeba postupných proměn. Liberální stát podle něj byl schopen do sebe během let pojmout kritiku rudou, požadující důstojné podmínky lidí, i kritiku fordovské strojové výroby, činící z každého člověka jen kolečko v soukolí. Tyto hodnoty je třeba držet nadále a vypořádat se s kritikou ekologickou, což se nám stále ještě nepodařilo. Filozof je přesvědčen, že je nezbytné „propojit politiku s ideou“, čili s vizemi, které dokáží spojovat zdánlivě odlišné lidi.

Tématem Pavla Barši byla obhajoba sociálního státu z liberálních pozic. Právě on totiž vytváří optimální zázemí pro rozvoj jedince a jeho individuálních svobod. Jiří Pehe pak analyzoval aktuální politickou situaci. Poukázal na kontrast mezi vládním voláním po škrtech a vysokou mírou systémové korupce. Česká levice se podle něj doposud přizpůsobuje etablovanému systému, zatímco by se měla naopak snažit o jeho přeměnu. Pehe soudí, že by měla své kroky vysvětlovat ne pragmatickou úvahou, ale skrze etické hodnoty rovnosti svobody a solidarity.

Samostatný příspěvek by šlo věnovat dotazům a poznámkám z publika, které na seminářích zazněly. Zajímavá na nich byla zejména jejich radikalita procházející napříč generacemi a sociálním statusem tazatelů. Zkrátka a dobře, mezi lidmi vzrůstá neklid a kritičtí intelektuálové bijí na poplach. Zůstává otázka, jak s tím naloží aktivní politici, v první řadě sociálně demokratičtí. Dosud totiž působí zakřiknutěji než jejich voliči, o občanských iniciativách, jakými jsou ProAlt nebo Alternativa zdola, ani nemluvě. Bohuslav Sobotka má ve srovnání s Michalem Haškem výhodu. Tří z putovních debat byl osobně přítomen a slyšel nejednu výtku na styl, pracovitost a tématické vymezení současné sociální demokracie. Pokud za pár ní před delegáty uspěje, může se pokusit o sladění kroku ČSSD s lidmi bez závaží partajních legitimací.

Důležité to je z řady důvodů. Přesto dva vyčnívají. Jednak u nás po případném selhání demokratické levice hrozí nástup bezpáteřních populistů, kanalizujících patologickou naštvanost, kterou Václav Bělohradský označuje za „tekutý hněv“. No a nezapomínejme ani na osud politiky jako takové. Zklamání a následná apatie občanů by stejně jako sázka na propagátory pevné ruky mohly vyústit v erozi veřejné debaty, demokracie i samotné svobody.

Psáno pro ČRo6