V románu Rock mého života píšu o Mohawkově singularitě a horizontu událostí. Ta singularita, to je prostě událost sama. Jakmile k ní v čase dojde, čas jde dál, událost už sama o sobě neexistuje a pokračují už jenom její interpretace. Horizont událostí je taková časová linie, za kterou je možná jakákoli interpretace, třeba to budou i protichůdná tvrzení. Už když jsem to psal, mi bylo jasné, že jde o pojmy velmi pružné, podléhající interpretaci. Jistě záleží na povaze události samé. K snídani jsem měl housku se sýrem. To je singularita se slaboučkým nábojem a horizont událostí je od ní vzdálen pár hodin. Zato třeba výprava Američanů na Měsíc? U televize sledovaly „velký krok pro lidstvo“ stamiliony lidí na celém světě, včetně mě. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se to všechno odehrává v hollywoodském studiu číslo šest, vysmál bych se mu. Směju se tomu i dnes, ale hubu mám při tom trochu křivou. Uvědomuju si mrazivost „nepoznatelnosti“, jaká čiší za horizontem událostí.

Paradoxně, čím pohotovější a všudypřítomnější jsou média, tím se horizont událostí ke své singularitě přibližuje. Trvalo to desítky let, než vznikly popíračské interpretace holokaustu. Žádné plynové komory nebyly a vše byl jenom podfuk nezbytný k tomu, aby vznikl stát Izrael - kdo se to odvážil říct v době, kdy se vychrtlé živé mrtvoly zachráněné z pekla pohybovaly s šílenýma očima ulicemi a ony samy byly „singularitou“ události. Doba se zkracuje. Z trosek dvojčat na Manhattanu se ještě kouřilo, a už tu byli popírači s interpretací opačnou proti tomu, co jsme viděli na vlastní oči zase na obrazovkách televizorů.

Čemu věřit? Média nás řadu dní živila truchlivým příběhem třináctileté Aničky Mauerové, která uprchla z útulku pro týrané děti. Zmizela v lesích a tam se prý dokáže skrývat, jelikož je otužilá a lesnímu životu navyklá. Asi ve stylu Ramba. Žádná Anička neexistuje, zní poslední verze. Do lesů prchala jistá paní Škrlová, žena ve věku čtyřiatřiceti let. Prchal někdo? Byl vůbec někdo? Nebo jde o příběh ve stylu „vrtěti psem“ zinscenovaný proto, aby se zapomnělo na Čunkovu aféru? I s takovou interpretací jsem se setkal.

Horizont událostí dokonce dokáže singularitu předejít. Když se Pavel Bém chystal vylézt na Everest, ještě si doma pigloval cepín a už mezi lidmi kolovala interpretace, že ve skutečnosti jede do Švýcarska kurýrovat drogovou závislost a vše je jenom bouda, zástěrka k oklamání veřejnosti. Měl velké štěstí, že ho Číňani vyhodili z Tibetu! Jejich lejstro s verdiktem „ty di plyč“ může sloužit aspoň jako důkaz, že nebyl v tu dobu ve Švýcarsku. Až na to, že „ty di plyč“ vám mohou napsat na zadní stranu jídelního lístku v čínském bufetu v Michli. Bém ukázal fotku. Ale, prosím vás, fotka, vždyť na ní nemá na obličeji brejle a bez brejlí se na Everestu nedá obstát ani deset vteřin, jak víme my, everestští rodáci.

Ano, zdá se, že v současné době ta nejdůsledněji prosazovaná svoboda je „svoboda nevěřit“. Dříve jste se mohli se svou pochybou těšit doma ve špajzu, dnes můžete díky internetu navázat kontakt s pochybovači svého zaměření. Založíte web, nejlépe i s anglickou jazykovou verzí, a pošlete interpretaci do světa. A že po čase někdo začne pochybovat i o vaší existenci? Tak aspoň s tím můžete počítat jako s nezviklatelným faktem.

LN, 28.5.2007