Prezident Miloš Zeman v nedělním rozhovoru pro Frekvenci 1 řekl, že když se dozvěděl, že o kandidatuře na prezidenta uvažuje Michal Horáček, zeptal se svých spolupracovníků, kdo to je. „Dozvěděl jsem se, že je to textař, že je to snad bývalý majitel sázkové kanceláře Fortuna a miliardář. Pak jsem se zeptal, jakou má praxi v politice, a dozvěděl se, že spolu s panem Bursíkem zakládali jakousi liberálně-ekologickou stranu a ta strana má prakticky nulové preference. To je všechno, co o panu Horáčkovi vím,” uvedl Zeman v rozhovoru.

Je možné, že o Michalu Horáčkovi Miloš Zeman nikdy předtím neslyšel? Jistěže ne. Jedinou možností je, že to zapomněl, ale to by bylo v rozporu s posledními závěry lékařského konzilia, jak je veřejnosti prezentoval vrchní konziliář dr. Holcát. Vycházejme tedy z toho, že slyšel a nezapomněl, ale vyjádřil se, jak se vyjádřil, proto, aby zdůraznil nicotnost osoby jménem Michal Horáček.

Nemám v úmyslu vyjadřovat se k Horáčkově případné kandidatuře, ale smekám klobouk před panem prezidentem, jak bravurně se mu v jedné sentenci podařilo potenciálního protikandidáta deklasovat ve stylu velikán zaplácl komára. Co si z prezidentova vyjádření měl posluchač Frekvence 1 odnést? Za prvé: když o něm Zeman nikdy neslyšel, znamená to, že se jedná o nulu. Za druhé: dotyčný byl provozovatelem hazardu a je miliardářem – tedy zbohatl na zavrženíhodné činnosti a rozhodně nepatří mezi dolních deset milionů, jimž Zeman dle svých slov prezidentuje (možná proto o něm, stejně jako zřejmě o Kellnerovi či Babišovi, nikdy neslyšel). Za třetí: spojit případného protikandidáta se jménem Bursík a slovem ekologie zní ze Zemanových úst, jako kdyby řekl, že se jedná o usvědčeného pedofila.

Osobou Michala Horáčka jsem se nikdy nijak zvlášť nezabýval, nečetl žádné jeho memoáry, ani jej osobně neznám. Soudím tedy, že o něm vím zhruba tolik, jako každý jiný Čech zajímající se o veřejný život. Co tedy vydoluji z paměti, aniž bych zaměstnal strýčka Googla?

O existenci jakéhosi Michala Horáčka jsem se dozvěděl poprvé před třiceti lety, když jsem coby patnáctiletý čtenář periodika Mladý svět narazil na jeho fejetony, které se – tuším – jmenovaly Dopisy mamince. Připomínám, že Mladý svět byl v osmdesátých letech z oficiálních tiskovin nejnezávislejším a také nejlepším čtivem a líhní progresivních žurnalistů. Nebyl to žádný nízkonákladový plátek, ale časopis, který četly desetitisíce lidí, tedy jména autorů jako Lipčík, Chuchma, Emingerová a samozřejmě Horáček byla – minimálně v mé generaci – všeobecně známa. Týden co týden jsem se těšil na další Horáčkův příspěvek a nikdy jsem nebyl zklamán.

Rok před Listopadem vyšla deska V penziónu Svět od autorů Hapka/Horáček, nazpívaná Kocábem, Müllerem a dalšími včetně úchvatného Josefa Kemra. Písničky jako S cizí ženou v cizím pokoji nebo Stáří považuji za nepřekonaný vrchol populární tvorby. Horáčkovy texty lze směle postavit vedle Kainarových či Nohavicových, což dokazují i jím otextované písničky pro Hanu Hegerovou či další songy napsané s Hapkou.

Když přišel listopad 1989 a u kulatého stolu se spolu s disidenty a suitou premiéra Adamce objevil Michal Horáček, chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že je to „ten“ Horáček z Mladého světa. Zprostředkováním setkání disentu s komunistickou mocí vyvrcholila iniciativa Michala Horáčka a Michaela Kocába, kterou pod názvem Most rozvíjeli v předcházejících měsících. Na rozdíl od Kocába touto hvězdnou hodinou Horáčkovo politické – chcete-li občanské – angažmá skončilo. Jízlivě musím poznamenat, že Miloše Zemana u kulatého stolu vidět nebylo.

Po revoluci se Horáček vrhl na sázení. Kdo věděl, že už za přechozího režimu působil na dostizích coby černý bookmaker, překvapen nebyl. Ostatní včetně mě se o těchto jeho zálibách či spíše vášních dozvěděli, až když se proslavil coby spoluzakladatel na zelené louce vybudované sázkové kanceláře Fortuna. Prodejem svého podílu v nečekaně úspěšné Fortuně muž se srdcem hráče zbohatl a místo, aby dál hazardoval, zajistil sebe a svou rodinu tak, že se do konce života nemusí starat o peníze. Vrátil se ke psaní, ale mluvit o něm jen jako o textaři je slušně řečeno nepřesné.

Michal Horáček textařem samozřejmě je. Je i fejetonistou. Je klíčovým aktérem Listopadu 1989. Je na nikom nezávislým selfmademanem. A z toho, co o něm vím, jsem přesvědčen, že je jedním z mála gentlemanů, kteří se v českém veřejném život pohybují. (Aby pan Ovčáček neměl problém s dohledáním tohoto článku, napíšu to lapidárně: Horáček je gentleman.)

Kdyby Michal Horáček gentlemanem nebyl, mohl by na Zemanovo pošťouchnutí reagovat například takto: Zeptal jsem se známých, kdo je to ten Miloš Zeman. Dozvěděl jsem se, že prý nějaký inženýr, bývalý komunista. Pak jsem se zeptal, jakou má praxi v politice, a dozvěděl jsem se, že spolu s panem Šloufem jezdili po venkově v jakémsi autobuse Zemák, pak se stal čestným předsedou jakési strany Zemanovci, která má prakticky nulové preference. To je všechno, co o panu Zemanovi vím.

Psal jsem, že nemám v úmyslu vyjadřovat se k Horáčkově případné kandidatuře. Nicméně jedno vím už teď: bude-li nutno vybírat mezi Zemanem a Horáčkem, nebude to těžké rozhodování.