V jednom ze svých dřívějších politicko-hospodářských komentářů jsem napsal, že ubývá těch, kteří jsou nositeli správného hodnotového žebříčku, stejně rychle jako mizí povědomí o odpovědnosti za náš současný život a za to, v jakém stavu předáme naše pozemská díla svým dětem a vnukům. Vyjádřil jsem obavu, že ve veřejné správě často dominují lidé, kteří po vzoru dnešních „elit“ předřadili své sobecké zájmy před významné priority a raději se oddávají příjemnému konzumu, rozmarům těla, duše a lidské pýše. Napsal jsem, že současná veřejná správa je často svými špičkami směřována spíše k absenci tolerance, k povýšenosti, relativisaci individuální lidské rovnosti v právech a povinnostech, ke korupci. To všechno pak vede k erozi úcty k jedinečnému životu každého člověka a navozuje rapidní úbytek lidských svobod. Taková společenství se rychle vzdalují od skutečných hodnot a jejich volení zástupci si budují cesty k osobnímu prospěchu, ten veřejný přehlížejí.

Tyto špatné trendy v nebývalém rozsahu zasáhly správu naší země, nevyjímaje tedy ani oblast komunální politiky. Projevuje se to zejména v neuváženém hospodařením obcí, které je (s výjimkou některých velkých měst) jaksi mimo hledáček investigativní žurnalistiky a podléhá jen neúčinné kontrole. Téměř ve všech případech je také nakládání s tímto rozsáhlým majetkem mimo zájem vlastních obyvatel.

Po roce 1989 byl obcím státem vrácen a darován obrovský majetek evidovaný v účetních cenách tehdejší doby. Komunity se na tomto základě, po krátkém rozjezdu, vrhly do budování totalitou zanedbané infrastruktury, nutno říci že s další výraznou finanční podporou státu. Snahou téměř všech zvolených zastupitelstev bylo prezentovat se co největším rozsahem investic, u některých dokonce i megalomanskými projekty, a to vše bez ohledu na budoucí hospodářské zdroje, na jejichž základě by bylo možné to, co bylo vybudováno, spravovat. Tyto zdroje v naprosté většině případů chybějí, přičemž jejich absence není pro skutečné hospodáře žádným překvapením – byla zřejmá či velmi pravděpodobná již při přípravě projektů. Nikdo se však nestaral o budoucnost – nějak bylo, nějak bude a úspěšnost starosty se přece měří tím, kolik dokázal „proinvestovat“. Novodobí zastupitelé si neuvědomovali, že padesátileté komunistické šrámy na tvářích měst a obcí nelze odstranit za několik let. Těžce vytunelované, zadlužené, ba i zkrachovalé obce nyní nesou citelné následky volební lehkomyslnosti svých obyvatel, rozbujelé korupce těch u moci a servility místních elit.

Současná, zdaleka nekončící hospodářská krize výrazně snižuje daňové výnosy obcí a začíná tak všechny slabiny jejich „hospodaření“ po roce 1989 nekompromisně odhalovat. Do dluhových pastí se bude, podle mého názoru, dostávat stále více komunit. Mnohé obce často pod cenou dávno vyprodaly své lukrativní nemovitosti, akcie získané z privatizace či jinak nabytý majetek s tím, že získané prostředky rychle utratily. Nyní jim nezbývá než žít jen z daňových příjmů či z místních poplatků a z toho mála jim bude notně ujídat dluhová služba. Neznám mnoho vedení obcí, která by myslela na budoucnost v takové míře, že část peněz rozvážně investovala, přičemž ještě šetřila kapitálové a finanční zdroje na horší časy. V tomto rozhazovačství a korupci měly, bohužel, nechvalný příklad ve všech vládách České republiky sestavených po roce 1992.

Novým obecním zastupitelstvům jejich současnou pozici vůbec nezávidím a ještě více se obávám o další směřování jejich hospodářství. Ocitají se vesměs v situacích, které povedou často k další vlně bezhlavých výprodejů obecních majetků. V ohrožení se tak mohou ocitnout poslední možné rezervy spočívající v zemědělských či lesních pozemcích (které v současnosti lze prodávat jen hluboko pod jejich skutečnou cenou), v účastech na podnicích poskytujících různé typicky komunální služby, či monopolně zajišťujících dodávky pitné vody nebo v prodeji posledních komunálních bytů.

Ke zdi přitlačená zastupitelstva budou mít také snahu zlepšit své daňové příjmy na úkor svých občanů zvyšováním nejnespravedlivějších majetkových daní a zvyšováním místních poplatků. Stará vedení obcí si totiž zvykla na doplňování rozpočtů rozprodejem majetku a navíc nebudovala základnu pro nové jak kapitálové (dividendy), tak i daňové příjmy (podporou podnikání, nikoliv zvyšováním daní).

Z mého pohledu lze očekávat, že krize, jejíž vrchol je ještě před námi, velmi zasáhne (dlouhodobě) právě ty daňové poplatníky, kteří plní příslušnou příjmovou kapitolu obcí. Brzy navíc skončí také značný příliv peněz ze zdrojů EU a pomoci nemohou stát ani kraje, protože jejich dluhy také rostou jako houby po dešti. K tomu všemu obce (i kraje) spíše investovaly do staveb vyžadujících další pravidelné náklady.

Novináři a někteří ekonomové často falešně hodnotí ekonomické úspěchy obcí zejména podle toho, zda vykazují velký nárůst hodnoty svého majetku a výše prostředků na kontech. Přitom neberou v úvahu skutečnost, že staré nemovitosti jsou dosud vedeny v cenách platných před 20 i více lety. A tak prodá-li obec pozemek evidovaný s cenou 0,50 Kč/m2 třeba za 50 Kč/m2 je účetně „úspěšná“, protože tak hodnotu svého majetku rozmnoží, i když by za něj mohla utržit třeba 200 Kč/m2. Obdobné je to i s cenou budov. Může se tak stát, že v tržních cenách srovnatelné domy mají řádově odlišnou cenu v účetní evidenci (staré jsou evidovány s nízkou pořizovací cenou a nové opačně). Navíc do majetku se započítají všechny druhy dotací a darů. Přesto se s podivem z renomovaných novin dovídáme, že starosta jednoho okresního města dostává za vedení hospodářství jedničku, ačkoliv jím vedené zastupitelstvo schválilo prodeje téměř všech lukrativních a strategických pozemků za podezřele nízké ceny, prodalo podle mého názoru hluboce pod cenou většinu bytového fondu (a tím „zkrátilo“ ostatní obyvatele města, kteří si bydlení pořizují či udržují na vlastní náklad). To vše v čase, kdy dochází k uvolňování výše nájemného. Za získané prostředky navíc realizovalo několik zřejmě zbytečně předražených projektů. Nejhorší zprávou pro obyvatele je, že na nízké ceny bytů nekompromisně tlačila i tehdejší opozice v čele s ODS. Praktická činnost tehdejší bezzubé opozice, která se po posledních volbách prodrala k moci na tamní radnici tedy neskýtá žádné optimistické výhledy.

Programy politických stran soupeřících v uplynulých volbách o posty na radnicích jsou zahleděny do oblasti stavebních investic, možná i proto, že právě tam vzniká prostor pro korupci. Mnohdy nesmlouvavě bojující uchazeči o kormidla obcí očekávají spíše různé osobní výhody, včetně přínosů z korupčního jednání, a téměř úplně pomíjejí to důležité, co má vedení obce zajišťovat. Hlavní činnost zastupitelstev by měla spočívat ve snaze o zajištění růstu dlouhodobých příjmů obce bez navyšování daňové či poplatkové zátěže a bez devastace kapitálových rezerv. Obce musí pomáhat těm, kteří nezaviněně nestačí tempu doby nebo jen mají dočasné životní obtíže, a podle možnosti případně i těm, kteří padají na dno z jakýchkoliv jiných důvodů, třeba i v důsledku vlastních chyb. Nejpřísnější měřítka pro aplikaci záchranných programů by pochopitelně měla platit pro posledně jmenovanou skupinu.

Již za dobrého Rakouska-Uherska i „První republiky“ plnily obce roli domovských sídel, která měla povinnost postarat se o své chudé bližní. Až totalitní režimy staré dobré pořádky rozvrátily, a to tak důsledně, že nebyly restaurovány ani po dvaceti letech od znovuzavedení demokracie. Režimy po roce 1938 zničily tradiční životní hodnoty, zlikvidovaly přirozené společenské struktury a kvalifikovaný zájem elit (i většiny obyvatel) o veřejné věci, a předznamenaly tím v současnosti bezohledný vpád loupeživých hord ke společnému majetku.

Nejsmutnější na všem tom dění je, že někteří z nejhorších lupičů moderních dějin naší země jsou mnohdy mezi lidmi populárnější (protože jsou bohatí, tudíž asi „úspěšnější“) než docela vzácní, a tudíž asi „hloupí“, poctiví lidé. Právě pro toto pokřivené vnímání většinové společnosti, pro neschopnost státu nemilosrdně potírat korupci se pak dlouho udrží u plných korýtek. A tak, jak to bylo za Protektorátu a za komunistické moci, najde se mezi námi opět velké množství posluhů a jen málo obětavých, kteří se odhodlají proti těmto dobře organizovaným nešvarům bojovat, často s prázdnými rukami, bez široké podpory veřejnosti, bez peněz, a tudíž bez právníků za zády. Nezřídka se pak setkáváme s případy, kdy se ti, kteří vedou těžký boj proti nepravostem, dostávají na samý práh hlubokého osobního pádu, jsou dehonestováni „chobotnicemi“, prorůstajícími nebo korumpujícími politické strany a veřejnou správu, a psychicky i ekonomicky ničeni. Stává se dokonce i to, že se poctivý člověk musí veřejně omluvit skutečnému lumpovi.

Autor je člen Předsednictva Konzervativní strany