G.B. Shaw kdysi napsal: „Patriotismus je přesvědčení, že Vaše země je nadřazena všem ostatním, z toho důvodu, že jste se tam narodili Vy…” Přesto je rozumná míra vlastenectví dozajista pozitivní veličinou. Má totiž jednu nedocenitelnou vlastnost – dává lidem, alespoň dočasně, zapomenout na všechno, co se právě nedaří. K ilustraci postačí klasická historická reminiscence.

Píše se rok 1998. Měnová krize se zhoršuje, nezaměstnanost atakuje sedm procent, HDP stagnuje, schodek obchodní bilance prudce šplhá nahoru. Ekonomika je v krizi, přicházejí restriktivní opatření, pokles investic a drastické snížení domácí poptávky.

A v těchto kulisách se rozvíjí velkolepé hokejové představení. V japonském Naganu začínají olympijské hry a televizní obrazovky jsou v obležení. České národní mužstvo v úvodním zápase přehraje Finy a zažehne srdce hokejového národa.

Přichází den D. Čtvrtfinále s Američany. Pláž Omaha je sice liduprázdná, české hospody, restaurace a bary jsou však narvané k prasknutí a desetitisíce lidí se tísní před velkoplošnými obrazovkami po celé republice.

Tým kouče Ivana Hlinky zdolává i tuto překážku, a tak začíná - ekonomické krizi a recesi navzdory - veliká česká hokejová oslava. Ovšem hokejový bůh zjevně není na naší straně. Krutý los nám přisoudí nejobávanějšího soupeře vůbec - Kanadu. Tento fakt definitivně vytěsní myšlenky na klesající HDP a stoupající obchodní saldo… Dech beroucí souboj rozhodují až samostatné nájezdy. A Česko je ve finále! Fanoušci šílí.

Všude se prodávají národní dresy, vlajky, kšiltovky a samozřejmě stylové autentické valašky s emblémem Karlova mostu.

Zahraniční turisté suvenýry čile nakupují, odkládají své odjezdy na neurčito, učí se skákat jako Češi, a příjmy z cestovního ruchu tak utěšeně stoupají.

Je neděle, brzké ráno, čas olympijského finále. Stanou se čeští hokejisté poprvé v historii olympijskými šampiony? K tomu potřebují porazit Rusy. Utkání rozhodne jediná branka v síti sborné. Česká republika ovládla olympijský turnaj, šampaňské teče proudem a ze všech stran se ozývá tradiční Hoši, děkujem… Deset dní, které otřásly Českem.

A já si tak říkám, jaká je to vlastně škoda a nebojím se říci přímo věrolomná nespravedlnost, že něco podobného nezažívají také čeští politici. Vždyť jsou to právě oni, kdo nás v cizině reprezentuje, a ať už chceme nebo ne, jejich rozhodnutí a úspěchy či neúspěchy mají na český národ a jeho životní úroveň přiznejme si objektivně přece jen větší význam, než jakékoliv vítězství 1:0 nad Ruskem.

Představte si například summit států Evropské unie, kam naše delegace jede uhájit své zájmy, tedy přesněji řečeno samozřejmě zájmy nás všech. Na letišti se - ostatně jako obvykle - tísní několik desítek tisíc lidí. Hodně štěstí a v pořádku se nám vraťte - čteme na jednom z mnoha transparentů, hrdě si razících jen těžce prostupnou cestu mezi nespočtem českých vlajek. Místa je málo. Zdaleka ne každý se na letiště dostane. Velkoplošné obrazovky po celé zemi jsou proto v permanenci, drtivá většina českých médií přináší živý přenos - bary, restaurace a fastfoody, sázkové kanceláře, kina, divadla i fotbalové stadiony doslova praskají ve švech.

Fotografie českého premiéra nepřehlédnutelně fosforeskují na všech pivních táccích. A Andrej Babiš s takovou podporou v zádech jako obvykle bojuje jako lev, argumentuje, pere se s obdivuhodnou vůlí za svou zemi a její věrné obyvatele, kteří hltají každé jeho slovo. Hlasování v Bruselu je těsné, 100 tisíc lidí na Staroměstském náměstí se drží se zatajeným dechem za ruce, někteří jen stěží zadržují slzy, napětí by se dalo doslova krájet, situace se zdá být nepříznivá, ale náš reprezentant se nevzdává, znovu a znovu si bere slovo, bojuje, vzdoruje, podává doslova heroický výkon a - výsledek se dostaví - většina hlasujících je na jeho, pardon pochopitelně na naší straně. Je to tady - konečně. Vyhráli jsme! Euforie je nepopsatelná, ze všech koutů naší vlasti se ozývá jednohlasné Hoši děkujem, náměstími se nese sborový zpěv české hymny, před Lidovým domem probíhá spontánní sbírka pro věřitele Sociální demokracie. Czechia, Czechia! I G.B. Shaw by skákal - mít to štěstí a narodit se jako Čech!