Konzervy zosobňují hromady odpadu, ale i národ paštikářů a také kultovní předmět sběratelství. Ty plechové přišly na svět před 200 lety. Za komunistů patřil mezi frajery ten, kdo vlastnil pivní plechovky. Ten banální předmět, který dnes přetéká z českých popelnic a kutálí se po ulicích, byl objektem závisti i sběratelského zájmu, neboť byl k dostání jen na Západě. V Česku se prodávalo pivo pouze točené či lahvové, v případě desítky jen v lahvích „no name“ - bez etikety. Kdo tu disponoval pivními plechovkami, pestře potištěnými a s nápaditým grafickým designem, mohl svému okolí klást paroubkovskou otázku: Kdo z vás to má?

Dnes si můžeme pocit nesamozřejmosti plechovek oživit. Přesně před 200 lety byla totiž plechovka patentována. Přesněji řečeno byl patentován způsob konzervace potravin, který k jejich uchování používá nádoby z plechu, kameniny či skla. S plechovkou na Mt. Everest Plechovka - či obecně konzerva -je civilizační fenomén, který změnil způsob lidského přežívání. Umožnil potraviny konzervovat a tím získat nezávislost na jejich zdrojích. Umožnil cestovat i tam, kde není k dispozici čerstvé obilí, mléko, maso, ovoce a zelenina. S plechovkami v batozích vyráželi horolezci dobýt Mount Everest a polárníci do Arktidy i Antarktidy.

Dodnes se stává, že při objevení ostatků nešťastné dávné výpravy jsou nalezeny plechovky v dosud použitelném stavu. Aby taky ne, pod sněhem či ledem. Ale právě tak se stávalo, že plechovky sletované cínem se v krutých mrazech rozložily. Podle jedné z hypotéz právě tzv. cínový mor způsobil zkázu Scottovy výpravy k jižnímu pólu, když zničil zásobní kanystry s petrolejem.

To jsou témata pro specialisty. Ale každý Čech zná význam plechových konzerv pro chataření i cestování v úsporném režimu. Proto jsme získali nálepku národa paštikářů (pamatujete na zákaz dovozu konzerv do Chorvatska v roce 2008?). Proto získal cejch paštikáře i Jiří Čunek, známý tím, jak dokázal ušetřit na dietách ze služebních cest.

Za normalizace, i když pivní plechovka symbolizovala nedostupnost a exotický artikl, tu vládla plechovková éra a některé konzervy se staly svým způsobem kultovní.

Proslulost získal Trenčiansky párok s fazuľou. Kdo studoval za normalizace, dobře ví, z čeho sestávaly páteční dvojité (rozuměj víkendové) dávky v menze. Za dvě stravenky (5,20 Kčs) člověk dostal nejenom několik vajec natvrdo, ale právě i nesmrtelný Trenčiansky párok.

Ve vojenském prostředí získalo kultovní charakter „kádéčko“ (KD či KDP - konzervová dávka potravin, hovorově „pěknej humus“). Byl to tubus složený ze tří masových konzerv a zabalený v plastu. Jedna konzerva obsahovala hovězí maso, druhá vepřové („lančmít“) a třetí paštiku. Byla to taková armádní stránka paštikové éry a dodejme, že „kádéčko“ nezmizelo. Na svém webu nabízí česká armáda KDP za 145 Kč.

Ano, vojáci, dovolenkáři, horolezci, trampové, chataři, vodáci - ti všichni si život bez konzerv nedokázali představit. A aby nevznikla mýlka, to vůbec nebyla záležitost Československa či obecně komunismu. Fenomén konzervace potravin a plechových i skleněných nádob na ně byl produktem Západu - a odtamtud přišla i fascinace konzervou jako obchodním artiklem, uměleckým objektem i předmětem sběratelství.

Každý, kdo jen zavadil o jméno Andyho Warhola, kdo zná od tohoto Newyorčana narozeného v Medzilaborcích jen jeden jediný obraz, má na mysli zřejmě jeho minimalistické ztvárnění konzerv Campbellovy polévky: 32 plechovek, jedna jako druhá, srovnaných do čtyř řad.

Komunistická posedlost konzervovanou potravou - i to, co u nás z této fascinace stále přežívá - byla převzata ze Západu. Kdo zná německý film Good Bye, Lenin!, tragikomicky zachycující pád komunistické NDR, tuší, o čem je řeč. Matka hlavního hrdiny, žijící po mrtvici v iluzi, že „stát dělníků a rolníků na německé půdě“ stále trvá, se dožaduje Spreewaldských okurek v tradiční zavařovačce. A syn má velký problém, aby v mezitím již sjednoceném a kapitalistickém Berlíně kultovní zboží německého Východu sehnal.

Dnes by problém neměl. Značka Spreewälder Gurken totiž stále existuje, přežila jako jedna z mála na východě Německa všechny politické i hospodářské turbulence, a od roku 1999 má dokonce zaregistrované evropské označení původu. Vida, sterilované okurky se dokázaly prosadit i v tvrdé konkurenci Západu, ačkoliv je už nevyrábí VEB Spreewaldkonserve Golssen.

Ten odskok od plechovek k zavařovačkám není náhodný. Plechovka a zavařovačka totiž představují dvě strany téže mince konzervování potravin. A právě tak není náhoda, že plechová i skleněná konzerva byly patentovány v roce 1810. Plechovka 25. srpna, proto jsme se od ní odpíchli. O přesném datu patentování zavařovačky světová Wikipedie cudně mlčí, ale jejich původ je společný, totiž vojenský.

Konzerva (plechovka i zavařovačka) je produktem armádní zakázky. Pochází tedy ze stejné líhně jako třeba přesné hodiny (soutěž na chronometr vypsala před třemi sty lety britská admiralita, aby získala nástroj k přesnému určování zeměpisných délek, tudíž k přesné navigaci). V roce 1800 vypsal Napoleon cenu dvanáct tisíc franků pro toho, kdo vyvine praktickou metodu konzervování potravin pro armádu mimo kasárna. „Armáda pochoduje na svých žaludcích,“ řekl prý k tomu.

Cenu získal v roce 1810 cukrář Nicolas Appert. Téměř století před Pasteurem přišel na to, jak uchovat převařené potraviny ve sklenicích (jeho prestižním kouskem prý byla celá ovce). Téhož roku, 25. srpna 1810, si v Británii nechal patentovat plechovkovou metodu Peter Durand (prý mu to poradil francouzský vynálezce de Girard, takže je tu Napoleonova stopa).

I když se konzervované potraviny brzy prosadily v armádách, Durandův vynález měl jednu vadu. Zatímco samotná plechovka byla patentována v roce 1810, otvírák na konzervy až v roce 1855. To je ovšem model, se kterým se setkáváme ve společnosti a politice i nadále. Každý si dovede vybavit nějaký technologický nápad, jehož praktické rozšíření musí počkat až na objev učiněný roky poté. Třeba elektromobil, drhnoucí na obtížnosti konzervovat elektrickou energii.

LN, 25.8.2010