7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


SPOLEČNOST: Dvacet let naší náboženské svobody

14.4.2010

Leckdo může k letošnímu dvacátému výročí namítnout: naší náboženské svobody? Jaké „naší“, když se dlouhodobě k náboženství a církvím hlásí jen menší část Čechů? Přesto lze tvrdit, že náboženství, jeho tolerance a svoboda jeho vyznání nejsou jen věcí věřících, ale celé společnosti. Vhodnou příležitostí k připomenutí tohoto výročí je sobotní nástup Dominika Duky jako nového pražského arcibiskupa a primase českého.

Texty na téma vztahu státu a církví, nebo dokonce věřících a lidí bez náboženského vyznání, trpí obvykle tím společným defektem, že se snad až příliš snaží potěšit, poskytnout naději v lepší příští, ve zdárné odstranění nebo dokonce vyřešení některých přetrvávajících těžkostí a podobně. Je to pochopitelné. Otázky, které souvisejí s náboženskou svobodou a životem církví, jsou citlivé vždy. Bohužel, mediální interpretace některých výroků, ale i celkový nezamýšlený komunikační kontext či dílčí neobratnost ve vyjádření mohou přispět ke snížení vzájemného porozumění v těchto diskusích, ačkoliv ti, kteří se k těmto otázkám vyjadřují, chtěli dosáhnout pravého opaku.

Nezapomínejme totiž na tu často opomíjenou skutečnost, že věřící lidé strádali v důsledku totalitního útisku v některých případech hned dvakrát: tak jako každý jiný svobodomyslný člověk v totalitní zemi, tedy v běžném občanském životě, ale navíc také v souvislosti s praktikováním své náboženské víry.

Po čtyři dlouhá poválečná desetiletí pozice věřících a jejich církví v této zemi plně odrážela totalitní podstatu režimu, který byl (a již zde mohou vzniknout první odlišnosti ve vnímání mezi věřícími a lidmi bez vyznání) navíc založen na tzv. vědeckém světovém názoru vycházejícím z vulgarizace a zesměšňování náboženských učení a fakticky indoktrinující jednu z totalitních forem státního atheismu.

Příchod náboženské svobody nám ale brzy připomenul i to, že náboženský a církevní život ve svých časových dimenzích přece jen nekopíruje přesně politický cyklus a některé události a změny a jejich skutečný dosah lze zaznamenávat spíše v dlouhodobém horizontu. Náboženská víra je nadčasová v tom smyslu, že se její projevy a formy mění jen velmi pomalu. Jednak po příchodu totalitního režimu po roce 1948 založeném na antagonistickém vztahu k náboženství a církvím se přes různé násilné akce nepodařilo náboženskou víru „vykořenit“ tím způsobem, jak si to tehdejší totalitní moc přála.

Na druhé straně se ale poněkud živější náboženský život po roce 1989 nevrátil tak rychle, jako přinesla svoboda nové možnosti a uvolnění do ostatních oblastí a sfér života.

Projevila se zde určitá setrvačnost a je otázkou, nakolik je i dnes, po dvaceti letech, život církevních komunit skutečně přiměřeně spontánní a živý jako v těch zemích, které obdobnou totalitní zkušeností neprošly. Existenci svobody tedy bude jistě dobré oddělit od jejích jednotlivých projevů: ne všude se vrátil kýžený bohatý a košatý spolkový, církevní a náboženský život.

Jsme zemí bez vyhrocených náboženských konfliktů a buďme na to hrdi: v jiných částech světa, i celkem nedaleko od našich hranic, ke střetům a různým projevům netolerance, k jejichž motivům lze řadit odlišné náboženství aktérů, dochází. Dnešní česká společenská a politická tradice s tímto kompatibilní není. Nestyďme se připomenout si to právě v těchto dnech. Je to jedna z věcí, na něž můžeme být hrdi.

A k událostem do třetice, letos na jaře (19. dubna) tomu bude pět let, kdy se hlavou katolické církve stal kardinál Ratzinger, který si zvolil papežské jméno Benedikt XVI. V den své inaugurace zakončil slavnostní bohoslužbu na svatopetrském náměstí v Římě slovy: „Nemějte strach z Krista.“

Bez ohledu na to, zda se k náboženské víře hlásíme či nikoliv, nám v této souvislosti může vyvstat: nemějme strach jeden z druhého, naslouchejme si, snažme se o vzájemné porozumění i přes existující odlišnosti, i přes odlišná vyznání. Uplynulých dvacet let nám ukázalo, jak často zde zůstává jen u slov.

LN, 12. 4. 2010

Autor je poradce prezidenta republiky








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.